Když mne napadl název,... a vůbec, když mi poprvé ulpěl zrak na předmětu doličném, napadlo mě, že by to byl dobrý titulek pro vyprávění. O červené podprsence. Je zvláštní, jak se vám něco vryje do hlavy a není schopno se z ní dostat, i když… vlastně se ani moc nesnažíte. A navíc, čím více to v mozku šrotuje, čím více se vám zalíbí nadpis "O červené podprsence", tím méně víte, co vůbec psát. Takže začínám a přitom nevím, jak toto vyprávění skončím.
Jmenuje se Tereza, ta, co ji nosí. Je jí sedmnáct, osmnáct, možná devatenáct, možná ale i pětadvacet - nezjištěno. Neznám ji moc, včera jsme se viděli, pozdravili, představili, tj. vše. A tak jediné co o ní vím, že má červenou podprsenku. Vlastně jsem tu podprsenku ani neviděl (jak bych také mohl?), měla červené tílko s ramínky na ramínkách, které krášlily ještě jiná ramínka. Ta červená. Prostě ladily k jejímu tělu i tílku a mé oči, které si tohoto obvykle nevšímají, poslaly informace o červené podprsence slečny Terezy všemi dostupnými cestami nervové soustavy do mozku, ve kterém se usídlila snad natrvalo. A jak pomoci k jejímu vysvobození? Povídat o ní, povídat a říci světu, jaká úžasná věc se tyto dny přihodila, že byl objeven smysl života, elixír nezávislosti a věčného žití spolu s kamenem mudrců. Červená podprsenka. Viděl někdy někdo něco krásnějšího, viděl někdy někdo něco tajemnějšího? Vykukují jen ramínka (co i tak je těžké identifikovat), která ji celou drží spolu s náplní schovanou uvnitř. Je jedno, či je zaplněna do posledního místečka nebo jen se zatím, či snad jednou provždy, marně snaží dotknout jemného, mladého těla celou plochou, všemi okraji nebo snad nezachytit, pomoci osvobodit.
Červená podprsenka se pro mne stala symbolem. Uviděl jsem ji poprvé, možná jen poprvé si jí všimnul, nebo snad i její nositelka mě přinutila sjet pohledem níž. To ale nejsou důležité věci. Stala se symbolem naděje a víry na jedné straně, symbolem útlaku a touhy po svobodě na druhé straně. A taky maličkostí, jednou z mnoha, která vám utkví v paměti, i když zapomenete na slečnu, co ji nosí; dávno nebudete vědět, jak vypadala, jaké měla vlasy, nemluvě o očích, zda byla silná či štíhlounká, rusovlasá a pihovatá, jestli měla ploché nohy a lakované nehty. Ale červená podprsenka, její tvar i úzká ramínka, maličkost, které jste si jednoho večera na rastu v italské Umbrii všimli jen tak, náhodou, zůstane pořád v mysli. Přidá se k dalším maličkostem, zdánlivě nesouvisejícím, které ale spolu vytvoří úžasný kaleidoskop vzpomínek, názorů, pocitů, strastí i radostí, jenž jsou smyslem života a život dělají vzrušujícím.
:::::::::::::
Jestli existuje slečna, co nosí červenou podprsenku, jestli se dokonce jmenuje Tereza a jestli jsem ji viděl někdy na rastu v italské Umbrii, to vím jen já. Možná se jmenuje Patricie, možná Šárka, možná Laura, možná Božena. Možná nikdo takový není, ale o drobnosti, které dohromady utvářejí život, jeho součásti, zajímavosti či zázraky, o ty zakopnete na každém kroku. Tak třeba takový mravenec.
Proč mravenec?
…………………………….
Dnes jsem ji ráno uviděl. Na sobě čisté bílé tričko a pod ním … šok. Nic se nevyjímá, nic vás nezaujme. Z bílých ramínek bíle zářícího trička se klubou bílá ramínka podprsenky. Bílé podprsenky. Sedím u stolu před hotelem, horko k zbláznění a po noze mi leze mravenec. Takový ten malý, co zkoumá nové cesty, o kterých ještě nikdo z jeho skupiny neví. Zajímá mě tento malý živočich, úžasný pracant a dříč, přemýšlím o jeho inteligenci i vrozených instinktech a snažím se porozumět jeho chování. Třeba myslí; jinak než my, ale myslí. Brblá si pod tykadla svou mravenštinou, proč na něj asi tak zírám. Zírám, protože mě zajímá - na rozdíl od bílých podprsenek.
