úterý 8. února 2011

Věnováno..

Věnováno slečně, která

jela v pondělí, 31. ledna 2011, v den, kdy končilo 1. školní pololetí, po 13. hodině

autobusem číslo 118 ze Spořilova na Roztyly,

pak metrem, ve kterém řidič svým otráveným hlasem informoval o stanicích, včetně "ukončete nástup…" a tak dále, na I.P.Pavlova, pak ještě dvaadvacítkou,

směr Národní divadlo, kde jsem vystoupil.

Měla pecky v uších a

zářily jí vlasy a mile se na mne usmála.

A já zapomněl…

 

zapomněl, protože…

 

… protože je zima, hnusně, prší, sněží, klouže,

je vlezle a je tma ze všech Tmí, Tem, Tmů nejtemnější…

(Kruci, jak to napsat mám,

Tmou se nezaobírám,

Tma mě děsí, je jí plno všude,

ten kousek světla, co z ní zbude, nestačím užít.)

 

Zapomněl, protože…

 

… protože mi v hlavě sídlí hlína,

stres a připínáčky v žilách

zračí se v tváři, aniž jí sluší,

myslel jsem, že není v lidských silách

vyčistit skvrny na rukách i v duši a tělo v mrazu tužit.

 

Zapomněl, protože…

 

… protože čas mi vrásek rozdal

a šedivých vlasů ve zvířeném prachu

a čím víc zkušeností, tím víc strachu.

 

Zapomněl, že...

 

… že té troše lásky na pokraji krachu

bych měl ruku podat a přestat z kopce plužit.

 

Zapomněl, že...

 

… že slunce přebije tmu, když se bude snažit,

z bezmračných snů do oken začne pražit.

 

… že strach je přirozená síla,

ale na něj že se neumírá,

 

… že vášně nikdy není dosti,

k ní krůček od radosti,

 

… že největší silou je víra

a láska tím nejsilnějším citem,

že duše z každé tváře zírá,

že hvězdy nehasnou před úsvitem,

 

… že cesta pokryta je kvítím,

že barevný je celý svět

že začal jsem to všechno vnímat,

že šeď již není odpověď,

že od nynějška celý svítím,

že za vše může její květ.

A že líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat, líbat…

chtěl bych dlouze……

 

Měla pecky v uších a

zářily jí vlasy a mile se na mne usmála.

A já zapomněl… že něco strašně dlužím a já... nechci už víc dlužit!!

 

 

Zapomněl jsem jí ten úsměv vrátit, teď hned, teď hned!!

A tak prosím, kdyby náhodou to četla a usměv její opravdu mi patřil,

ať napíše dolů do komentářů.

Stačí jen jméno, nic víc,

Jen abych věděl a z plných plic

mohl do světa tu zprávu vykřičet,

že zpověď tato adresáta má

(to je to jediné, co mě zajímá),

že mohu napsat:

 

"Věnováno… JÍ…"


PS: Myslím, že byla z gymnázia Postupická,

ale…

… ale nejsem si tak jist… :-)

sobota 22. května 2010

o Kytici

Stála tam na prknech
Krásná jak obrázek,
Já hledal odpověď z nespočet otázek.

Stála tam rozvitá
Jak luční květinka
Kde vítr roznášel života semínka.

xxxxxxxxxxx

Zatuchlá místnost a plesnivá podlaha
Čekání na kata a pištění krys
Praskání ve zdech a mříže před sloupy
A z rány člověka tekoucí hnis

Rozum již umírá, srdce chce žít
Za brány vězení naděje mys
K jídlu je kaše a okurka, nemytá
Z díry pak zaznívá falešné dis

Stála tam na prknech,
Rozkošný andílek
Do hrudi vsadila mosazný kamínek

Stála tam zmatena,
Zářící Jitřenka,
Polibky tišící spálená písmenka

xxxxxxxxxxxx

Na dně té propasti smrtící dřeň
Krvavá kytice, sežehlá tráva
Život si bere daň na úkor radosti
Bratr je po smrti, sestra se vdává

Stála tam na prknech,
Kytici vázala,
Hříchy a bolesti láskou svou smazala

Všichni již odešli
Kytice povadla...
...stála dál na prknech starého divadla

pondělí 22. března 2010

mikvarhar... o nejkrásnějším slově na tomto světě

Jak dlouho jsem již toto chtěl udělat.

 

Lehl jsem si doprostřed zasněžené louky a díval se na modré nebe; tím kouskem průzoru, které propálilo žhavé slunce mezi již měsíc vytrvale zataženou pokrývku hustých sněhových mraků. Chvíli jsem si mnul oči, až se mi v té černočerné tmě začal objevovat kaleidoskop nejrůznějších světelných obrazců, geometrických vzorců a přibližujících se spirálovitých hvězdokup.

 

Přestával jsem vnímat těžké kovové padesátikoruny v kapse riflí a zároveň i chlad mrazivého sněhu. Tělo se odpoutávalo od země, která v okolí několika metrů roztála a probudila k životu jasně zelenou trávu. Otevřel jsem oči a naskytl se mi pohled na padající hvězdy, zářící na slunečné obloze silou, o níž nepochybujete, že někdy poleví. Cvrkot v okolí a zpěv ptáků, kteří zde ještě v tuto dobu nemají co dělat, útoky vlaštovek na protivně bzučící mouchy, včelky, pořádající nálety do rozkošnicky otevřených květů a hřejivý pocit ze zimy vstávající půdy, nechávaly pryč a zapomenutý ten dlouhý čas tmy a chladu, který pustošil krajinu, vědomí lidí i přirozené pudy zvířat. S očima plnýma úžasu jsem sledoval ohnivé jezdce na stříbřítých koních, mířící z nebe do všech stran a křižující se navzájem v neuvěřitelné rychlosti, z jejichž volných rukou na zem padala všemi barvami hýřící stébla trav, kytice všemožných tvarů a devítisetosmapadesáti vůní.

 

Měl jsem chuť udělat, co se nemá, zapálit si cigáro a vdechnout tu drogu do nejposlednějších zákoutí svých plic tak, aby můj mozek byl schopen analyzovat podněty toho omračujícího zmatení smyslů, vypít láhev červeného, aby byl důvod k té ztrátě rovnováhy, kdy zem s prostorem v jednom souvisí, spolykat litry černé kávy, která udrží srdeční sval v pozornosti a silném nutkání vyskočit z těla a rozprchnout se všude tam, kam ho táhnou neviditelné, ale řvoucí nitky touhy, potácející se v ostrých poryvech větru, jenž co nevidět dosáhne rychlosti vichřice a zasáhne tím vše a všechny v okruhu tisíců metrů. Jak je těžké i snadné je uzřít i pocítit v celé škále jejich rozmanitosti i schopnosti vniknout do každého, který jen trochu pootevře dvířka svého srdce vstříc dálce, touze a radosti z něčeho nového, mysl i cit oblažujícího jako fontána stříkající v nejroztodivnějších rytmech posbíraných v celém světě včetně dalekých a neznámých končin univerza. Vždyť to, co člověk v podobných chvílích pociťuje, se nedá odbýt pošklebkem sarkasmu či ironie, zmést ze stolu se slovy typickými pro omezence a marnošlapy; pro ně je naopak zklamáním a popřením nikoliv životního cíle, ale postoje, který jim byl vnucován sebou samými v domnění vlastní pseudosíly a nedotknutelnosti.

 

Stopy křídel, jež zametala sněhovou peřinu a odkrývala objevující se život, se ztrácely u horizontu a mísily s chvějící se atmosférou, která horkými paprsky životadárné hvězdy hladila tváře a ruce a netrpělivě zdvihající se hruď poháněla žilkami a tepnami pulzující krev směrem k mozkovému centru, kde se všechny dosažitelné a vnímatelné informace spojí v jeden celek a impuls, jenž na zpáteční cestě rozehřeje a rozechvěje i ty nejniternější místa v těle i vně ho.

 

Podíval jsem se do strany. Uviděl jsem tvář, která byla mnoha tvářemi. Nemohl jsem z ní pustit oči, přesto pomocí nejsilnější vůle se mi podařilo otočit hlavu a zřít zázrak nad zázraky, tu stejnou tvář, krásnou a tisící, z jejichž úst a neviditelného hrdla zněl zpěv tak nebeský, že krev v těle ustrnula, oči, tisíce párů, jež sledovaly pohyb i směr stříbrného hlasu v dokonalých frázích a s šibalskou rozkoší, která nebyla hraná a s nonšalantní přirozeností dávala melodii hřejivému dechu, co za sebou nechal všechna jiná bláznovství podivného světa a zpěv, ta instituce nejvyššího citu, dojímal.

 

Mé vlastní slzy zalily doširoka rozevřené oči a dech se tajil nad neskutečnou krásou, rozumem, natož pak slovy neuchopitelným tajemstvím, které je co svět světem stojí jedinou jeho hybnou silou. Tíha vzrušení, jež jako tuna suti drtila mou hruď, nedovolila říci jediné slůvko, nadechnout se a vykřičet do celého vesmíru ta nejdůležitější poselství o touze a pocitech, o uvědomění si krásy okamžiku a hloubky nekonečné fyzické i duševní rozkoše, o  světle, co dokáže zvítězit nad černočernou tmou a jehož pronikavé paprsky, které coby padající hvězdy viditelné i za slunečného dne jsou schopny proniknout kůží, prorazit lebeční kost a dostat se i do těch nejmenších nervů a buněk, změnit jejich chování tak, že dokáží z člověka vymáčknout ty nejzapadlejší, nejméně známé, přitom nejdivočejší emoce, které se v jeho křehkém těle nacházejí.

 

Ležel jsem takto hodiny a hodiny, neschopen pohybu a vlastně i pochopení. Tváře mizely a jejich stajediné oči se úporně zavrtávaly do mé duše. Všechny myšlenky, které mi v ten okamžik probíhaly hlavou snad ani nebyly myšlenkami. Byly to pocity, byla to samostatná vůle mnou neovladatelná. A vlastně jsem ji ani ovládat nechtěl. Nechal jsem se bez odporu unášet časoprostorovými dimenzemi, šťastný a děkující Bohu za odvahu učinit to, co jsem již dlouho chtěl udělat…

 

... a v srdci mi bilo jediné slovo, slovo plné citu, slovo nesrozumitelné, ale nejkrásnější na tomhle světě…

 

MIKVARHAR

čtvrtek 13. listopadu 2008

o podzimu

Prší.

Žlutě.

Já stojím nepohnutě

Zlatem zalité jsou hrobky

Kde jednou pokloním se

Září.

Žlutě.

Vojáci na redutě

Holubům hážou drobky

Tam slzy uroní se

Sněží.

Žlutě.

Děla již znějí dutě

Slepí vylézají z kobky

A pěkně ustrojí se

Pálí.

Žlutě.

Život již nezní krutě

Provází od kolébky


…...


A s tím spokojí se



Žlutě

Prší.

Slunce je na návrší

A větve stromů holé

Každý rok přihodí se

Žlutě

Září.

Jak svíce na oltáři

Poustevníci v bájném dole

Od křížů oprostí se

Žlutě

Sněží.

Lavička na nábřeží

A vítr v jednom kole

Babička pomodlí se

Žlutě

Pálí.

Pomalu mizí v dáli

Za ním pozlacená pole

Před zimou schovají se


...............

Hřeje.

Žlutě.

Za chvíli obejmu tě

Zasypu tisíci slůvky

A tváře..

zasmějí se

neděle 10. srpna 2008

o ježkovi a jelenovi

Potká jelen ježka:

Ježku, ježku, ty máš ale plešku.

A ježek odpoví:

Jelene, jelene, ty jsi ale debil.

úterý 24. června 2008

o červené podprsence

Když mne napadl název,... a vůbec, když mi poprvé ulpěl zrak na předmětu doličném, napadlo mě, že by to byl dobrý titulek pro vyprávění. O červené podprsence. Je zvláštní, jak se vám něco vryje do hlavy a není schopno se z ní dostat, i když… vlastně se ani moc nesnažíte. A navíc, čím více to v mozku šrotuje, čím více se vám zalíbí nadpis "O červené podprsence", tím méně víte, co vůbec psát. Takže začínám a přitom nevím, jak toto vyprávění skončím.


Jmenuje se Tereza, ta, co ji nosí. Je jí sedmnáct, osmnáct, možná devatenáct, možná ale i pětadvacet - nezjištěno. Neznám ji moc, včera jsme se viděli, pozdravili, představili, tj. vše. A tak jediné co o ní vím, že má červenou podprsenku. Vlastně jsem tu podprsenku ani neviděl (jak bych také mohl?), měla červené tílko s ramínky na ramínkách, které krášlily ještě jiná ramínka. Ta červená. Prostě ladily k jejímu tělu i tílku a mé oči, které si tohoto obvykle nevšímají, poslaly informace o červené podprsence slečny Terezy všemi dostupnými cestami nervové soustavy do mozku, ve kterém se usídlila snad natrvalo. A jak pomoci k jejímu vysvobození? Povídat o ní, povídat a říci světu, jaká úžasná věc se tyto dny přihodila, že byl objeven smysl života, elixír nezávislosti a věčného žití spolu s kamenem mudrců. Červená podprsenka. Viděl někdy někdo něco krásnějšího, viděl někdy někdo něco tajemnějšího? Vykukují jen ramínka (co i tak je těžké identifikovat), která ji celou drží spolu s náplní schovanou uvnitř. Je jedno, či je zaplněna do posledního místečka nebo jen se zatím, či snad jednou provždy, marně snaží dotknout jemného, mladého těla celou plochou, všemi okraji nebo snad nezachytit, pomoci osvobodit.

Červená podprsenka se pro mne stala symbolem. Uviděl jsem ji poprvé, možná jen poprvé si jí všimnul, nebo snad i její nositelka mě přinutila sjet pohledem níž. To ale nejsou důležité věci. Stala se symbolem naděje a víry na jedné straně, symbolem útlaku a touhy po svobodě na druhé straně. A taky maličkostí, jednou z mnoha, která vám utkví v paměti, i když zapomenete na slečnu, co ji nosí; dávno nebudete vědět, jak vypadala, jaké měla vlasy, nemluvě o očích, zda byla silná či štíhlounká, rusovlasá a pihovatá, jestli měla ploché nohy a lakované nehty. Ale červená podprsenka, její tvar i úzká ramínka, maličkost, které jste si jednoho večera na rastu v italské Umbrii všimli jen tak, náhodou, zůstane pořád v mysli. Přidá se k dalším maličkostem, zdánlivě nesouvisejícím, které ale spolu vytvoří úžasný kaleidoskop vzpomínek, názorů, pocitů, strastí i radostí, jenž jsou smyslem života a život dělají vzrušujícím.


:::::::::::::


Jestli existuje slečna, co nosí červenou podprsenku, jestli se dokonce jmenuje Tereza a jestli jsem ji viděl někdy na rastu v italské Umbrii, to vím jen já. Možná se jmenuje Patricie, možná Šárka, možná Laura, možná Božena. Možná nikdo takový není, ale o drobnosti, které dohromady utvářejí život, jeho součásti, zajímavosti či zázraky, o ty zakopnete na každém kroku. Tak třeba takový mravenec.

Proč mravenec?


…………………………….


Dnes jsem ji ráno uviděl. Na sobě čisté bílé tričko a pod ním … šok. Nic se nevyjímá, nic vás nezaujme. Z bílých ramínek bíle zářícího trička se klubou bílá ramínka podprsenky. Bílé podprsenky. Sedím u stolu před hotelem, horko k zbláznění a po noze mi leze mravenec. Takový ten malý, co zkoumá nové cesty, o kterých ještě nikdo z jeho skupiny neví. Zajímá mě tento malý živočich, úžasný pracant a dříč, přemýšlím o jeho inteligenci i vrozených instinktech a snažím se porozumět jeho chování. Třeba myslí; jinak než my, ale myslí. Brblá si pod tykadla svou mravenštinou, proč na něj asi tak zírám. Zírám, protože mě zajímá - na rozdíl od bílých podprsenek.

pátek 30. května 2008

Komu patří její úsměv?

Arabská píseň

Jdem oba, já i Ali

Pohrouženi do hovoru

V tmavém průčelí kupcova domu

Naše mysl zalétá ke slunci

Co ulétá západním směrem

Jde proti nám

Postava zahalená

Jen z obličeje na nás hledí dvě oči

Jako černé olivy

A úsměv její

Míří k nám, míří ke mně

I dolíčky v jemné tváři

Říkají jasně, tobě patřím…


Dech můj sílí a srdce vhání krev

Rychleji a rychleji

Do těla

Dívka mine nás

Však

Úsměv její jak strůjce osudu

Počíná si

Vždyť zamrazí v okamžiku

Kdy podívám se vedle

Vidím ostré rysy Aliho

Jeho tvář v nábožném rozechvění

Ukáže mi

Komu patřil dívčin úsměv


Ali je dobrý hoch

Krásně oblečen

Čte a umí předčítat

Teď vím, že jemu patřil úsměv

Dívky

Co jak duch záře prošla

Kolem nás


Žal mne zaplavuje

Po chvíli rozbřesku

Který nad hlavou mi

Duši pročistil

A já znovu vpad do smutku

Který léta převyšuje

Vše co dělám, jak žiju

Jak modlím se

Nic nedokáže překročit hradby studu

A znechucení

Nad sebou i životem


....................

Již jaro a půl měsíce poté

Co nejkrásnější žena

Přítele mého poctila svým úsměvem

Ten úsměv stále

Drásá duši a jako kletbu počítám

Ho v životě

Zaryl se hluboko a vytáhnout nejde

Nepřeji si to, jen trýzní mě, nenechá mě žít

To vědomí

Že Ali, můj přítel jediný

Vlastníkem úsměvu nejkrásnějšího v srdci je


.......................


Jdu sám

Pohroužen do samoty

V tmavém průčelí kupcova domu

Má mysl zalétá ke hvězdám

Co ulétájí západním směrem

Jde proti mně

Postava zahalená

Jen z obličeje na mě hledí dvě oči

Jako černé olivy

A úsměv její

Míří ke mně

I dolíčky v jemné tváři

Říkají jasně, tobě patřím…

Dech můj sílí a srdce vhání krev

Rychleji a rychleji

Do těla

Dívka mine mne

Však

Úsměv její jak strůjce osudu

Počíná si

Ohlédnu se

Zřím tvář její jak na mne se dívá

Jak oči černé upřeny jsou na mne

Dolíčky v tváři zas rozzáří mou duši

A její srdce a její rety

Odpoví mé touze

Můj úsměv již tenkrát patřil tobě

A mé srdce patří ti i dnes




neděle 6. dubna 2008

předobědová balada

Tatí, já ti řeknu básničku, překvapil mě dnes tříletý Šimon. Není sice vegetarián, ale až takhle...
I mě to překvapilo.

Prosím, prosím, prooooosím
prosím, prosím, prooooosím
a ještě k tomu sním kočku.

pátek 4. dubna 2008

jedna dvě,

Jedna dvě,
máma jde,
nese pytel
mouky.

Šimonek
se raduje,
že bude péct
pečivo.

pátek 28. března 2008

o ztracené hlavě

23. března roku 1976 se jen pár kilometrů od města Brescia našel ohořelý vrak automobilu Lancia Flavia. Nestalo se nic zvláštního, podobných nálezů bylo v té době spousta, a tak místní policie případ odložila. Mohlo se jednat o daňový podvod či o jiný zločin, mohlo se jednat o nešťastnou náhodu, kdy nechtěli být účastníci obtěžováni zbytečnou italskou byrokracií. Každopádně byl sepsán protokol, vrak na nějakou dobu uschován a věc byla zapomenuta.

Viera byla odjakživa tak trochu zvláštní. Na škole moc přátel neměla, vlastně nikoho. Studium umění na mantovské univerzitě brala především jako příležitost dostat se do velkého světa. Byla to hubená dívka, s dozadu učesanými vlasy a velkým copem, snažíc se na sebe upoutat pozornost univerzitních profesorů. Nikoliv ovšem jako výborná žačka, ale spíše přednostmi, kterých se jí ovšem mnoho nedostávalo. Pocházela z docela chudé, ale velmi zbožné mantovanské rodiny, takže dbát o svůj zevnějšek začala až ve chvíli, kdy zjistila, že upoutat profesory prostě jinak nestačí. Studijními výsledky se jí to rozhodně podařit nemohlo, a tak začala chodit ke kadeřníkovi, šít si šaty dle poslední módy v domnění, že to jejímu vzhledu a postavě pomůže. A pomohlo. Ale jinak, než původně zamýšlela. Zčistajasna se v její blízkosti objevil Alessandro Carlucci. Ano, ten Carlucci, vlastnící několik exklusivních módních obchodů v Miláně. Tenkrát jsem ji vlastně poznala. Bylo to na Carlucciho módní přehlídce v Mantově.


………………………


Promiňte, zapomněla jsem. Jmenuji se Paola, Paola Delgado. Je mi třicet dva let, narodila jsem se v Mantově a vystudovala žurnalistiku na milánské univerzitě. Vždy mě zajímal módní svět, mými favority byl Versace, Armani, Costradino. To jsou ti, kteří dokázali fascinovat, spojit naprostou ujetost s totálním konzervatismem. Versaceho tvorba i život byl jeden proud, pojil se v neuvěřitelných souvislostech, někdy se zdálo, že spíše jeho práce tvoří ho samotného, než naopak. Ale přišel Carluci. Když jsem poprvé uviděla na výstavě v galerii na milánském Corso Europa jeho návrhy, jen nehnutě jsem stála a ztrácela dech při pohledu na barevné a odvážné kreace a říkala si, jak tohle vše bude vypadat na ženském těle. O dva měsíce později jsem byla jako čerstvá absolventka novinářské fakulty vyslána svým prvním zaměstnavatelem, redakcí Mantova Oggi, na módní přehlídku Alessandra Carlucciho. Ano, byla to ta přehlídka, kde jsem ji poznala. Vieru.


Byla jedinou osobou, která byla pověřena jednáním s novináři. Všichni mí mužští kolegové přišli tenkrát zkrátka. Viera si vybrala mne. Novinářští konkurenti to brali těžce, ale mne, jako eléva, to nesmírně polichotilo. Byl to zvláštní rozhovor. Viera hovořila především o sobě. A hovořila tak sugestivně, že jsem za ty dvě hodiny vyprávění měla pocit, jako bych ji znala odmalička. Již dávno nebyla tou shrbenou, hubenou dívenkou, jakou se prezentovala. Byla to mladá, cílevědomá, pěkně upravená a s mimořádnou citlivostí a vkusem oblečená žena. Žádná výstřednost, žádná provokace, která by nějakým způsobem ukazovala na Vieru, co by přítelkyni Alessandra Carlucciho. Naopak, vypadala, jakoby se do tohoto prostředí ani nehodila. Také mně brzy ujistila, že kromě práce nemá ke Carluccimu žádné závazky. To by si prý dala, říkala mi se smíchem. Ne, je opravdu pouze jeho manažerkou, stará se mu o peníze, o výstavy a přehlídky, vede mu účetnictví a zařizuje nejrůznější úřední záležitosti. Vidíte, povídala a smála se, já se svým studiem umění, kde jsem skončila.


Přesto jsem jako žena vycítila, že její vztah ke Carluccimu není jen tak profesionální. Zkoušela jsem ji dotlačit k odpovědi, ale vždy se jen pousmála a otočila se k úplně jinému tématu. Ale přece jen se v jedné chvíli zapomněla a mám pocit, že hned, jakmile si uvědomila, co mi říká, se stáhla a rozhovor ukončila. Přiznala, že Carlucci je velmi zvláštní muž, ne nijak pohledný, má však velmi pronikavý, záhadný a uhrančivý pohled, ze kterého mnoho žen doslova ztratí hlavu i pojem o čase. Byla by bláhová, kdyby mu též podlehla. V tu chvíli se odmlčela a odvrátila ke mně zády. Snažila jsem se jí dát ještě několik otázek, ale neodpovídala. Poznala jsem, že mě takto žádá, abych ji opustila. Ve chvíli, kdy jsem otevírala dveře, se však otočila a já uviděla její lesklé oči. Běžte se podívat na figuríny, pochopíte, řekla. Vrátní, kteří už vyprovázeli poslední hosty, mi na můj dotaz, zda by mi ukázali cestu k figurínám, jen neochotně odpověděli, že přehlídka již končí a že mám opustit budovu. Přesto stačil jejich jediný pohled někam skrze mne a okamžitě mi ukázali na dveře, vedoucí do archívu, nacházejícího se ve sklepeních muzea, ve kterém se módní přehlídka Alessandra Carlucciho konala. Otočila jsem se a za svými zády uviděla Vieru, jak chladným pohledem probodává vrátného. Pokynula mi a otevřela dveře do archívu. Pochopíte, řekla ještě jednou a zmizela ve společnosti mantovské smetánky.


……………………

Chvíli trvalo, než si mé oči přivyknuly slabému přítmí sklepního prostoru. Když jsem však uviděla pouze skříně, z nichž některé byly pootevřené a plné různých zaprášených listin, přičítala jsem to pouze nějakému podivnému humoru slečny Viery. Proč mě sem, proboha, posílala? To jsem ještě netušila, že mě příští, stejně temná, ale přece jen podivně zvláštním modrým světlem podbarvená místnost, přichystá překvapení. Při pohledu na těch několik skleněných vitrín a jejich obsah jsem vykřikla hrůzou. Uvnitř strnule sedělo několik žen, oblečených do nádherných rób. Během následující chvilky jsem poznala, že to jsou jen neuvěřitelně věrně postavené figuríny, úlek způsobila ta skutečnost, že ani jedna z nich neměla hlavu. Ale jak říkám, první dojem byl ohromující a strašidelný. Ve slabém světle nebylo vidět jejich znetvoření, byly především zvýrazněny křivky těl, na nichž právem vynikaly Carlucciho kreace. Přistoupila jsem k první vitríně a z naprosté blízkosti pozorovala vzrušující jemnost detailů, které při zběžném pohledu přehlédnete. V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě tyto podrobnosti, tato až přirozená živost obyčejných figurín, dělá z Carlucciho tvorby tu nezaměnitelnou a půvabnou eleganci, která vrstvu za vrstvou přechází do vašeho podvědomí a působí na nejniternější pocity lidského vjemu. Pochopila jsem. Pochopila jsem slova Viery, pochopila jsem výraz jejího pohledu, slzy v jejich očích i to, že mnoho žen „ztratí hlavu“ při setkání s Mistrem. Začala jsem tušit, že i se mnou se děje něco zvláštního, nepochopitelného, něco, co se nedá slovy popsat, ale přitom to zřetelně cítíte, probíhá vám to tělem a nutí vás to zhluboka dýchat.


Nevím, jak dlouho jsem strávila ve sklepení. Nemohla jsem odtrhnout pohled od té nevýslovné krásy, která mě uchvátila. Přehlídka již zajisté skončila, když jsem pocítila podivný pocit. Najednou jsem si zřetelně uvědomila, že nejsem v místnosti sama. Otočila jsem hlavu, ale nikoho neviděla, kolem mne jenom spousta stínů, vystupujících z těch magických ženských figurín. Ještě jednou jsem se porozhlédla okolo a rozhodla se vrátit do výstavní místnosti. Mýlila jsem se, ačkoli se strážní již poněkolikáté snažili vyklidit sál, ten byl stále ještě plný konverzujících návštěvníků. Já však, plna nádherných, i když také trochu tajuplných, pocitů se vydala k východu. Nechtěla jsem více s nikým hovořit, toužila jsem po samotě, po místě, kde bych mohla v klidu přemýšlet a třídit dojmy. Málem se mi to povedlo, ale přece jen mě stačila zastihnout Viera. Asi jsem vypadala opravdu nepřístupně, jen se rozpačitě usmála, já jí hlavou pokynula a vydala se sama do noční Mantovy.


……………….


S Vierou jsme se od té doby často viděly. Nevím, snad ve mně našla nějaké zalíbení, docela často se mi svěřovala se svými tužbami i starostmi a já zase vyzvídala, co Carlucci a toužila po setkání s ním. Zrazovala mě od toho, říkala, že má nad ženami podivuhodnou moc, žádná mu neodolá. Ale já byla neoblomná. Zajímalo mne, kam zmizely všechny ty ženy, jak se mohlo stát, že jsem se žádnou z nich nehovořila. A tolikrát jsem se snažila alespoň jednu z nich vypátrat. Byla jsem zvědavá, jak se mu daří ženy takto ovládat. Vždyť i já od toho večera v Mantově měla myšlenky jenom pro něj. Celý můj život měl teď jediný cíl: poznat tohoto zvláštního, tajemstvími opředeného muže, muže, kterého jsem znala je z magazínů a módních časopisů, za kterého vše řešila pouze Viera. Často jsem chodívala kolem výkladů jeho galerie na milánském Corso Europa a mlčky a se vzrušením sledovala kolemjdoucí, kteří se zastavovali a nadšeně a s okouzlením obdivovali Carlucciho poslední modely.


………………..


Včera mi Viera zavolala. Ze začátku hovořila velmi obecně, potom se pomalu rozpovídala a až mě udivila tím, co říkala. Zmínila se o tom, jak skončilo hodně jeho obdivovatelek. S mnoha z nich vytvořil později intimnější vztah a když ho chtěl ukončit, jeho „citlivá duše“ mu nedovolila nechat je bez prostředků. a tak všem zařídil lukrativní místa vedoucích nebo i majitelek jeho filiálek po celém světě. Ale pravá bomba měla přijít o něco později. Řekla mi, že o mně Carlucci už dlouhou dobu ví, že obdivuje mé články i váží si mého úsudku. Rozplýval se prý nad mým citem a nad tím, s jakou grácií a porozuměním jsem tehdy v katakombách mantovského muzea obdivovala jeho dílo. Tak přece tam někdo byl! Snad sám Carlucci! A že mne zve k sobě do galerie na skleničku vína a vzájemné poznání. Viera mě začala zrazovat, ale až mě to bylo protivné. Tolik probděných nocí jsem snila o této chvíli. Co si ta Viera vůbec myslí??

………………


Dnes je den D.

Jsem až zmatená z toho, jak dokážu být nervózní. Všechno mi padá, každodenní rutinní pobyt v koupelně se dnes stává stresujícím zážitkem, stále zakopávám o nejrůznější svoje věci poházené po bytě, nevím, co na sebe. Já, které oblékání a vkus nečiní potíže. Je mi přes třicet a třesu se jak malá holka. Nic, už je to za mnou. Zamykám auto a vidím přes ulici Vieru, jak na mne mává. Běžím, ani nekoukám přes cestu. Ne, chovej se důstojně! vyčítám si. Přicházím ke galerii a napadá mě, že je nějaká jiná. Možná je to tím, v jaké jsem zrovna kondici. Prostě dnešní návštěva se hodně liší od těch dosavadních. Ale to mě už vítá Viera. Ptá se mě, jak se mi daří, zda se těším na setkání a povídá věci, jako bych byla člověkem, kterého nezná. Nechápu ten obrat v jejím jednání. Dnešek je pro mne svátkem a ona se mi ho hned zezačátku snaží znepříjemnit. Asi opravdu žárlí, asi se v ní opravdu projevují ženské vlastnosti. Je to vlastně povzbuzující zjištění, že žena, která si do této chvíle zakládala na své nestrannosti, dokáže tak špatně zakrývat své city. Ale už mě pouští otevřenými dveřmi do mistrova ateliéru. Ještě si stačím uvědomit, že ve výkladu je prázdno, není tam jediná figurína a těším se, že kromě očekávaných věci mi mistr přichystal ještě nějaké překvapení.

Okamžik, vyhrknu na poslední chvíli a letím ještě k autu. Otevřu svou malou Lancii a diktafon, který sebou nosím snad od nepaměti vložím do přihrádky pod volantem. Nebudu tě teď nějakou dobu potřebovat. A zítra, snad zítra, se pro tebe vrátím a napovídám ti takovejch věcí. Tak, a vypínám...




Během roku 1977 byl vyslýchán Alessandro Carlucci i jeho spolupracovníci ohledně několika případů zmizelých osob. Byl pouze jedním z podezřelých. Všechny pohřešované ženy s ním byly jistým způsobem spojovány. Nepotvrdily se však domněnky několika vyšetřovatelů, že zmizelé ženy byly zavražděny a po balzamování vystaveny jako figuríny v Carlucciho ateliérech.


Teprve po několika měsících neúspěšného hledání slečny Delgado, která zmizela beze stopy začátkem roku 1976, se milánská policie dostala ke starému protokolu z Brescii. Okamžitě zalarmovala tamější policii, která znovu, a podstatně pozorněji, prozkoumala ohořelý vrak Lancii Flavia. Pod volantem nalezla schránku, v níž byl nalezen diktafon s novinářčinými záznamy. Stal se z nich důležitý důkaz v kauze Carlucci. Ale jen jedním z mnoha, Paolino tělo nebylo nikdy nalezeno. Carlucci byl osvobozen a jeho dalších osudech, stejně jako o osudech jeho milenky Viery není nic známo.


sobota 15. března 2008

říkanka

Tak Šimonek má v posledních měsících podstatně větší invenci než já. Třeba dnes ráno:

Postavíme koleje,
maminka mě poleje?

pátek 8. února 2008

o vidličce a noži

Autorem této říkanky je tříletý Šimonek. Vymyslel ji dnes u oběda.
...............

Šla vidlička na procházku,
uvízla tam.
Uviděl ji nůž a ta vidlička
si tam hrála.

sobota 2. února 2008

o lavičce

Tam na březích Lago di Lugano se rozprostírá stejnojmenné město Lugano, "la bella citta" švýcarského kantonu Ticino. A na promenádě, táhnoucí se okolo jezera, mnozí z kolemjdoucích a korzujících využijí postavených laviček k odpočinku, k přemítání, k rozhovorům, k pauze mezi jednou procházkou, obědem a další procházkou. Třeba. A třeba taky ne. Těch červeně natřených laviček je tam mnoho. Jen jedna se však od ostatních něčím liší. Ta jedna jediná pamatuje dějiny, nejrůznější události, které se stávaly přímo na ní nebo v její blízkosti. Bývaly to příběhy jednoduché, příběhy, které i jejich aktéři brzy zapomněli nebo je za příběhy vůbec nepovažovali. Ale mnohé zůstaly nebo zůstávají v paměti lidí dosud.

U této lavičky se vedly nekonečné debaty o smyslu trvání švýcarské neutrality v předvečer první války. Zde se o několik let později pokoušeli italští fašisté vymyslet plán na připojení k Itálii. Demonstrace, ve které tehdy tyto snahy vyústili, ještě dnes jitří vášně v jinak klidném, někdy až nudném Švýcarsku.

Do italské části Švýcarska se často stahovali lidé, kteří ve své vlasti měli problémy se zákonem. Lidé, kteří však tvoří své vlastní zákony a sami je naplňují. Bossové italské mafie hojně využívají služeb zdejšího nezávislého bankovnictví. Nevěří ani italským bankám, i když mnohé mívali (nevím, jak teď) pod palcem. A tak i na této lavičce se konaly nelegální obchody, zde sedával padouch Terazzini a využíval zdánlivého pocitu bezpečí, vysmíval se marným pokusům palermského policejního ředitele Cattaniho o jeho zatčení. Protože lidi posedlí mocí se cítí neohrozitelní. Jen potřebují mít ve své blízkosti zástupy bodyguardů.

Ale tyto fakta sepsali už jiní. A tak se zaměřím spíše na ty méně známé, někým opovrhované, někdy možná až moc soukromé, rozhodně ne důležité pro svět (i když…), však v každém případě šťastné. Protože tahle lavička na břehu jezera je lavičkou zázraků.

Byly časy, kdy se zde z dětí stávali dospělí, ano, i v této veskrze konzervativní krajině. Nebo tady Marco nemohl pochopit, proč po tolika letech života je najednou sám. Inu lidé přicházejí, odcházejí a nikdo zde není na věky. Bylo mu těžce a tuto lavičku si vybral jako místo posledního pohledu na svět. Jenže si vybral špatně. Toto místo není určené k odchodům. Tohle místo vlévá novou krev do žil, novou naději do života, novou chuť poprat se s nepřízní osudu a všechny překážky obrátit ve svůj prospěch.

V dobách ještě ne tak zcela dávných tady začínal nový život mnoha těch, co už nedokázali trpět buzerací hloupých, malých, ale o to více škodných. Tady začínaly nové osudy lidí, co utíkali v rychlosti, bez rozloučení, z náhlého popudu. Zde se jim rozprostřel ten první, opravdový svobodný prostor, možnost zůstat nebo jet kamkoliv, žít dle svých vlastních schopností. Ano, právě tady, na lavičce zázraků.

Mladí i dospělí, staří či ti, do kterých byste to v životě neřekli, zde poprvé čekali na tu svou, na toho svého. A nebo podruhé, potřetí, vždyť je to jedno. Možná byla svědkem i rozchodů, trpkých a osudových rozhodnutí. Ale i tohle k životu patří a s každým koncem něco začíná, a co, to už záleží na každém zvlášť.

Možná na ní jednou kdosi měnil své názory na svět, ztratil víru v přátelství, v upřímnost, v normálnost, tak jak on ji chápal a snažil se přistoupit na hru těch ostatních. Třeba si myslel, že být podezíravý, egoistický a zlý mu pomůže pohodlněji přežít. Třeba se snažil naučit něčemu, v čem mnozí už byli vychováni. V tu chvíli si k němu ale přisedl někdo - a je úplně jedno, jestli to byl on nebo ona (i když ona je vždycky příjemnější :-)) - kdo mu pomohl vrátit zpět ztracenou víru. Svým chováním, svou bezprostředností, svou bezelstností, svou laskavostí, úsměvem, schopností vyprávět i poslouchat, vnímat a chápat. Ten okamžik mu dokázal, že ta jeho "normálnost" je ta pravá, že vše ostatní je anomálie, zbytečnost, která prorůstá tímto světem jak rakovina. Ale lék existuje. Jen léčba je tvrdá a bolestná. A bolesti se každý bojí.


Ale možná se mýlím. Možná se na ní nikdy nic nestalo, nebyla svědkem žádného příběhu, byla a je dodnes jen obyčejnou, červeně natřenou lavičkou, stejnou, jako všechny ostatní na břehu Lago di Lugano.
……………..

Přesto tato obyčejná, červeně natřená lavička zůstane navěky v mých vzpomínkách. To vím.

Lugano 4.6.2007

pondělí 17. prosince 2007

...

Miláčku
políbit na tvář
plus tvou svatozář
chtěl bych mít tu sebou

Dej mi jí kousek
srdce, ruce, ústa zebou
nemaje tady snář
tak co je s tebou
miláčku

Sny sní se
však pravda spoustu metrů chybí
tak daleko jsi
tady chladno
a jen tvoje oči slíbí
třpytem, zábleskem
že není radno
po ničem toužit
jen objetí a teplo svetru,
co dýchá vůni tvou
mě nutí soužit,
trpět bez tebe
v tom větru
co mele stále jen tu svou…

Miláčku
ruka jež dotýká se tváře
a jde níž
a níž
ode mne není možno vzít si svatozáře
ale lásky ano,
vždyť to víš

Doteky, co teplo tvého těla
přenášej na mne
a hřejí k zbláznění
rozpálí do běla
již žádné zmatení
nikoho nenapadne!!

Že kousek srdce mého
co drží se tě pevně
čeká na svůj zbytek
jenž přiletí

nepřinese kytek
a neuvidí prvně
ale miluje tě
a milovat tě bude…
až do smrti

Tokyo 17.12.2007

pondělí 1. října 2007

hrůzostrašná, a špatně končící, balada Vo Pilci

(Jaroslav Vrchlický, Karel Kryl, úprava biamart)

Byl jednou jeden Vo Pilec,
měl držkoidní bradu,
ten nemodlil se růženec,
měl hubu plnou smradu.

Na hlavě vlasy nebyly,
ni z vybledlého kvítí
a kapky chlastu různého
na triku se mu třpytí.

Tomu se jednou zastesklo
v domově, pod dozorem,
po lidech, co odjíždí
na zájezd v čase skorém.

On dávno slyšel o buse,
v němž pití teče proudem,
v němž sprostota si nezadá
s ni jakýmkoliv soudem.

Kde flašky celý boží den
si nezahalí líce,
kde řváti může o sto šest,
tak testovat své plíce.

Vzal do ruky svůj skromný pyj,
plášť rozhalil, svlék spodky,
a těšil se, jak přivine
ku retům láhev vodky.

Však běda! Jaká proměna!
V buse mír a klid,
naivní řeči o ničem…
‚Neee, začnu vám tu blít!!‘

A začal. Toť jeho vkus.
Kam těkavý zrak hledne,
kol jenom spoušť, kol jenom hnus
a láhve ne jen jedné!

Kam vkročil, zas ten starý řev
a zvratky z tlamy holé,
stoky chlastu, urážky i krev.
A nadávky?… Co, vole??

Dál on nosí zkázu tím busem zděšeným,
on strach má za spojence, jde s pyskem svěšeným.
Však netuší, že děti z té party, v které mrazí,
prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí.

A teplý vánek po poli
znovu pohrává si čile
a v autobuse – jaký div!
zas všichni tvářejí se mile.

Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a nezávazné laškování
plné smíchu je a lásek.

A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly.
Již genocida skončila,
ó, vítej, zítřku milý!

…………..

Pohádka je pohádka,
teď k realitě přejdem,
ta totiž jen málokdy
končívá happyendem.

Jste přeplněni optimismem,
co? Lidé moji drazí!
Však přijde další primitiv
a všechno opět zkazí.

čtvrtek 27. září 2007

o žebříku do patra

Znáte ty dva kominíky, co ve větvích stromu čekají na tragédii? A když nepřijde, znechuceně se odvrátí?
Ne?

  • Dějství první a poslední: Staré budovy, tma, déšť, ponurá atmosféra

Nevím, jak jsem se v těch místech zase jednou vzal. Bydlel jsem tu pár let, ale naposledy jsem tuhle starou dělnickou čtvrt v jednom našem velkém městě navštívil před mnoha lety. Tentokrát ale na mne působila ještě více ponuře. Myslel jsem si, že po dávné potopě, která čtvrt před lety pustošila, se zdejší zasadili o to, aby jejich domovy a prostředí, ve kterém žijí, vypadaly moderněji, světleji, barevněji, vzdušněji a vůbec přívětivěji jak k nim samým, tak i k návštěvníkům.

Vůbec jsem neměl v úmyslu sem zajít, ale nějakým podivným zásahem osudu jsem se tady ocitl a procházel se po důvěrně známých místech a najednou jsem uviděl ten průjezd. Ano ten, který jsem kdysi každé ráno musel projít cestou do práce a večer jsem vždy naslouchal, zda za tmavými otlučenými zdmi nečíhá nějaké nebezpečí.

Rozhodl jsem se podívat do míst, kde jsem strávil určitý čas svého života. Zahnul jsem tedy do průjezdu. Věděl jsem, že ve třetím bloku budov, které následovaly, byl ten náš kamrlík. Jen jsem to tady nepoznával. Budovy byly daleko větší, bez jediného zvuku a světla. Skoro jsem zabloudil, vlastně opravdu jsem přešel ten správný vchod. Musel jsem se trochu vrátit, abych ho konečně uviděl. Vzpomínám si, že první překážkou byl vchodový schod, na který jsem téměř nemohl vylézt. Byla to spíš zídka než schod. Ale pak se přede mnou otevřelo obrovské schodiště, takové to, jak z jedné strany je tmavá, začouzená zeď a z druhé volný prostor bez zábradlí. Schodiště bylo pekelně kluzké a já si říkal, že pamatuje ještě ten požár sousedního skladiště, jehož jsme byli před lety svědky.

Tenkrát začalo hořet v noci. Ráno jsme odjížděli na zájezd do Berlína. Docela náročná akce, navíc byla Zuzka v pátém měsíci s Filípkem. Noc jsme prožili venku, a když jsme se k ránu vrátili na pár minut spánku do začouzeného pokoje, ještě celý následující den jsme smrkali saze.

Ten smrad tu byl pořád. Když se mi podařilo vystoupat až k hlavnímu vchodu, ulevilo se mi. Snad už se všechno změní. Jen jsem měl strach z možného setkání s nájemníky. Přece jen je to už dlouhá doba. Bůhví kdo tu nyní bydlí a já vlastně za nikým nejdu. Vysvětlujte někomu, že se jen tak jdete podívat do jejich domu. Proč asi?

V tu chvíli někde nahoře klaply dveře. No nic, nasadím nejpříjemnější výraz co znám, pozdravím a bude to snad v pohodě. Přišel jsem ke schodům na chodbě a teprve teď jsem si uvědomil, že to vlastně nejsou schody, ale jakási „parafráze“ žebříku. Železná tyč, okolo které jsou přichyceny šlapky. A dolů už se hnal jakýsi fousáč. Pozdravil jsem, ale on si mě ani nevšiml. Čekal jsem, až zmizí z dohledu, abych mohl pokračovat v cestě. Jenže on ten žebřík vlastně směřoval dolů a já musel najít ten, jehož šlapky mířily vzhůru. A tak jsem lezl. Už dávno netrpím závratí, alespoň ne tou panickou, přesto tento výstup nebyl příjemný. Ve chvíli, kdy se měl žebřík otočit směrem ke druhé straně, končil. Jo, končil. Další začínal úplně někde jinde a já seznal, že mi nezbude nic jiného než opatrně slézt zpět. Byl to nekonečný sestup. Už nevím, jaké všechny možné myšlenky se mi honily hlavou, jen jsem se zuby nehty snažil neuklouznout po tom vlhkém žebříku a nespadnout někam do prázdného prostoru.

  • Futuristická scéna, park, maminky s kočárky, zmrzlinář se zmrzlinou, strom, zasklená věž z temnou budovou a…

Byl jsem už dole, když mě podivné tušení přikázalo podívat se za sebe. Uviděl jsem obrovskou skleněnou plochu a za ní obraz, který se naprosto vymykal dosavadní atmosféře. Prosluněný park byl plný dětí a maminek, někde vzadu prodával zmrzlinář zmrzlinu a všichni byli zabráni do svých her a povídání s přáteli. V centru parku stal strom a v jeho větvích jsem uviděl dva kominíky, kteří s upřeným výrazem koukali na mne. Když zpozorovali můj pohled, rychle se odvrátili a já v ten okamžik zjistil, co se děje. Ne já je pozoroval, to oni mne. Ne oni byli za sklem, to já. Zvedl jsem hlavu a v ohromné výšce jsem uviděl ty, kteří chtěli po žebřících vylézt přede mnou. Byli tam někteří zakleslí i několik let a jejich prázdné, vytřeštěné oči prozrazovaly, co se mohlo stát i mně.

""""""""""""""""""""""

…tenhle příběh je pravda,
ať sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal.
Teď jen do Snáře se podívat,
neb tento sen dnes v noci se mi zdál…

čtvrtek 20. září 2007

o dívce s páskou na očích

Krylova písnička Nevidomá dívka patří mezi těch jeho pár, které neburcují, které nespílají zkaženému světu, jejichž text nám nedrtí duši a neleze do svědomí, v níž neútočí proti samozvané moci a všepřítomné hlouposti. Je to písnička smutná, ale přitom krásná. Je to „jednoduchá“ písnička o dívce s páskou na očích. Ty uvozovky jsou na místě. I jednoduchý Krylův text v jeho podání mrazí, těší, bolí či hřeje. Tato písnička patří k mým zamilovaným. Nekamenujte mě tedy, prosím, za to, že jsem se pokusil o její doplnění. Snad proto, že je krátká a já ji musím pouštět neustále dokola.


V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na podzim na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Pohádku o mluvícím ptáku
nechá si přečíst z notesu,
pak pošle polibek po chmýří na bodláku
na vymyšlenou adresu.

Pohádku o mluvícím ptáku
a o třech zlatých jabloních,
a taky o lásce, jež v černých květech máku,
přivezou jezdci na koních.

Pohádku o kouzelném slůvku,
jež vzbudí všechny zakleté,
pohádku o duze, jež spává na ostrůvku,
na kterém poklad najdete.

Rukama dotýká se květů
a neruší ji motýli,
jen trochu hraje si s řetízkem amuletu
jen na chvíli…

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Rukama dotýká se země
zelenou trávou zbarvené,
pak sundá pásku a hlavou vzhlédne ke mně,
já spatřím oči zkalené.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu
a maličko se zastyděl,
když pohnula rukou, stín ostnatýho drátu
já ve své duši uviděl.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu,
mým srdcem břitva projela,
myšlenka na dcerku, jež vnímá svého tátu,
mě pohltila docela.

Pohádka o statečném princi,
co zachrání ji vždycky včas,
a taky o kaši a o čarovném hrnci,
vzpomínky drtí zas a zas.

Ten oheň jakoby vzplál znovu,
nový den ještě nevyšel,
bolest a žár, ty oba přišly k slovu,
jen statečný princ nepřišel.

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Pohádku o kouzelné rybce
a o třech splněných přáních,
ty už zná nazpaměť, i o bezedné sýpce,
i o rolničkách na saních.

Pohlédne směrem, kde jsou ptáci,
a usměje se po chvíli
i když je nevidí, tak ví, že pro legraci
udělaj vše, co slíbili.

Rukama dotýká se kolem,
k bělostným květům přivoní
a potom zvedne se a běží napříč polem.
Tak kdopak z nás ji dohoní?

Letí jak vítr, který fučí
a hřeje jak slunce v létě,
u lesa zastaví a se smíchem nás učí
o tom, co krásy na světě…

A proto nechme ji, ach nechme ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechme ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na jaře na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Rukama dotýká se nebe,
jež tmavé navždy zůstane
a v trávě rosa ranní mokrá je a zebe,


děvčátko moje…
dotýkám se tebe…

sobota 1. září 2007

o bohu, co si zakryl tvář

Jeho příbytek byste marně hledali. Hovořit o příbytku je také zavádějící. Bydlel v nádherné, bleděmodře zářící a přepychově zařízené vile. O supermoderních vymoženostech, které mu pomáhali sledovat vše, co se ve světě děje, lidé ještě vůbec neměli potuchy. Jako každého dospívajícího ho v tomto věku však zajímaly především mejdany a vyjížďky se svými milionářskými vrstevníky. Ve škole vynikal v biologických a evolučních předmětech, ale jinak ho výuka absolutně nebavila; patřil ke studentům, kteří pro ránu nejdou nikdy daleko a jeho účast v bitkách byla známá po celém širém okolí. Rodiče, jenž jinak o svého syna téměř nejevili zájem, však velmi štědře dotovali školu, která byla z velké časti z těchto darů živa. Navíc, odmyslíme-li skutečnost, že byl grázlík, byl v jistém smyslu i génius. Ve svém věku posunul hranice poznání vývoje společnosti, zákonů evoluce, které sám pomáhal řídit, na dříve nemyslitelnou úroveň. Ve studovně vily, kterou mu hned po narození koupili rodiče, si podávaly ruce největší vědecké kapacity a obdivovaly, s jakou precizností dokáže spojovat jednotlivé struktury hmoty spolu s primitivními organismy, s jakou dokonalostí umí využívat pohyb a gravitaci a s jakou elegancí a nadhledem pracuje se samotnou evolucí. Právě tato jeho schopnost ho již nyní řadila mezi nejznámější persóny své doby.

Dnes ale neměl náladu na návštěvy, na neustálé poplácávání po ramenou a stovky otázek a obdivných pohledů. Potřeboval vypadnout, pořádně se opít, zapomenout na všechny starosti a pochyby, které ho polední dobou zaplavovaly. Poprvé ve svém životě prožíval podobné stavy a myšlenky, které ho napadaly, mu působily divoké sny. Měl strach, pocit, jenž nikdy nepoznal. Po několika měsících pokusů, které provázelo mnoho chyb a zbytečných vývojových opomenutí a špatných směrů, častých zdánlivě neřešitelných situací, se mu podařilo vytvořit úžasnou kolonii mikroorganismů a postupem času je přetvářet k obrazu svému. Tyto organismy byly až neuvěřitelně učenlivé a přizpůsobivé. Zdánlivé pudové chování časem přerůstalo v něco, co by se s velkou dávkou představivosti dalo nazvat mírně inteligentním jednáním. O těchto svých pokusech zatím s nikým nemluvil. Bylo tak zázračné a vzrušující stvořit nový chápající život. Doposud se se vším vypořádával rychle a bez okolků, když se něco nedařilo, zničil to nebo nechal vymřít a šel dál. Nevadilo mu působit bolest, dokonce ho to svým způsobem těšilo, ale teď ovládal něco, co stvořil. Byl Stvořitelem.

Seděl na pohovce a přemýšlel, jak naložit s touto nečekanou situací. Vyzvánějící zvonek ignoroval, částečně už byl rozhodnut, co udělá. Jakékoli vyrušení ho mohlo vrhnout zpět do nejistoty. Ty mrňavé příšerky se vyvíjely nebývalou rychlostí. Bylo jich mnoho a byly velmi krvežíznivé. Pro svůj životní prostor byly schopny se ničit a zabíjet. Svou vlastní povahou se až neskutečně podobaly jemu. A teď se mu stalo, že nechápal. Nechápal, jak něco, co nemá rozum, co prostě nemůže být inteligentní, i když se to tak zdánlivě chová, může být podobno jemu, příslušníku nejdokonalejšího druhu, který kdy vznikl ve všehomíru. Na obrazovce monitoru sledoval dění na Zemi. Poslal na ni nedávno dynamickým impulsem svou podobiznu. Místo toho, aby „mikrouše“ uklidnil, začaly být ještě divočejší. Sledoval, jak jednotlivé jejich skupiny „pochopily“ jeho poselství. Stal se jim Bohem. Začaly se mezi sebou vraždit už ne jen pro svůj životní prostor, ale i v jeho jménu. A včera udělaly něco nečekaného. Když se podíval na monitor, uviděl, jak se několik z nich odpoutalo od Země a pohybovalo se v okolním prostoru. Byl to sice jen kousek, ale bylo to jednoznačně proti všem gravitačním zákonům! Jednoduché organismy překonaly přitažlivost hmoty!

S podivnou obavou a nepříjemným pocitem hleděl nad sebe a v podvědomí se mu otvíral obraz o něm samotném. Měl strach, velký strach. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to, co se mu honí hlavou, je neskutečně bláznivé, naprosto se vymykající zdravému rozumu, ale tato jeho noční můra k němu zalétala stále blíže. Zkusil proniknout svým ostřížím zrakem přes strop svého pokoje a pohlédnout do co možná největší dálky, do nekonečných dálav všehomíra. Když on dokáže stvořit organismy k obrazu svému, ať už jsou jakkoliv primitivní, nedělá někdo podobné pokusy s ním, nevidí naopak v něm někdo neinteligentní, jednoduchou bytost, kterou lze v případě špatného rozmaru rozšlápnout jako jepici?

Zvonek nepřestával vyzvánět. Vykoukl z okna a uviděl spolužáka, jenž ho gesty zval k nim. To ho vrátilo do reality. Nebude se stresovat kvůli nesmyslům. To je to, co potřeboval: Pořádně se opít, vyrazit na super mejdan, zapomenout chvíli na skutečný svět.

Podíval se ještě jednou do velkého proskleného vesmíru, uloženého ve studovně a zaměřil své oči na malé Slunce kdesi na okraji. V jeho stínu se mezi dalšími planetami otáčela Země, malinký bod, zcela nepatrná a bezvýznamná tečka v rámci Universa, jejíž „obyvatelé“ už začali kolonizovat své bezprostřední okolí. Chvíli zaváhal, ale pak sáhl rukou do vesmíru, uchopil Zemi do svých prstů a vědom si toho, že je Bůh a Stvořitel, zakryl si tvář a jedním stiskem ji rozdrtil. Pak oči otevřel, zapálil si cigaretu a z lednice vytáhl jemně orosenou láhev piva.

Zítra je taky den.

…………..

U zrodu této povídky stála písnička Suchého a Šlitra, ve které ta mrcha střela uprostřed jeho čela našla si cíl, rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář. Původně se vůbec nemělo jednat o příběh, spíše o úvahu o vlivu náboženství na chod světa i život „náš i jejich“. O tom, jak Bůh nedělá rozdíly, na rozdíl od mnoha těch, co v něj věří, tedy od mnoha těch, co říkaj, že v něj věří. Pak jsem si uvědomil, že úvaha o něčem takovém je hodně choulostivá a je k ní potřeba hodně času, kterého se ale fakt nedostává. To je aspoň fráze! Takže někdy jindy. I samotná pidipovídka prošla svým vývojem; od starého unaveného Boha, jenž ztratil sílu starat se o Svět až po mladého, rozmazleného fracka, který si hrál s vesmírem, uloženým ve svém pokoji. A jeho náhlé podezření, že ani on samotný nemusí být Bohem? Proč ne? Kdo ví, v jakém světě žijeme a jak dalece jsme schopni uvažovat a vidět, nakolik naše poznání stačí k pochopení. A o tom snad také někdy příště.

středa 29. srpna 2007

bota ze sheffieldu

V květnu 2007 jsem měl tu vzácnou možnost si v Anglii přečíst několik básní z tvorby pana Lumíra V. Mezi spoustou vážných, filozoficky pojatých básní se objevila i jedna hříčka o … . Téma zvláštní, zpracování úchvatné, navíc od vážných děl, jejichž tvorba trvala i roky, byla napsána prý během jednoho odpoledne. Při courání po Scheffieldu mi v kavárně naproti zdejší katedrále padla do oka stará bota, z níž byla vytvořena váza s květinami. Načež mě napadly následující verše. Je to blbůstka a její napsání také trvalo jedno odpoledne, jedno příjemně strávené odpoledne. Básničku jsem věnoval těm, na něž jsem za svého měsíčního pobytu v Anglii „neustále“ myslel :-)

Bota ze Sheffieldu

Tak koukám kolem,
co všechno prošlo mojím životem,
v kavárně pracuji,
ne pohozena někde za plotem.

Život se se mnou nemazlil,
dřív sestru měla jsem, než kdosi nohou svou
duši jí prorazil a nechal zesnulou
tam v trávě, mezi pavouky a šneky,
co ač domov měli, mršinou nepohrdli
a podivnými skřeky, dupáním a zvratky
kůži znesvětili a tím ji zahubili.
Mou sestru jedinou.

Co mužů poznala jsem,
co nohou zlíbala jsem.

Teď koukám kolem, jak lidi klábosej.
Pracuji v kavárně a je mi snad sto let,
dřív šlapala jsem chodník a byla na prodej,
zlo bylo v kurzu, však teď je mi hej
a vzpomínek mám tolik, že mohu vyprávět:

Můj první:
Elegán to byl,
vždyť nikdo jiný by mě nekoupil.
Byla jsem drahá, fešná, mladá, kůži jemnou…
Já těšila se, co bude dělat se mnou,
cítila, jak tváře moje blednou, kůže chvěla se…

však zklamání, když ani domů se mnou nezašel,
před dveřmi bytu zanechav mě chtěl
on odkop mě, šel ven za jinou.

Můj druhý podvodníkem byl.
Našel mě pohozenou, zmlácenou a v křeči…
Byl laskavý a něžný, já milovala jsem ho
jak staral se o mne, a s jakou péčí
masíroval mne a třel vonnými mastmi,
ruce jeho jak balzám působily, hladily mne a ústa jeho
šeptala mi primitivní slůvka, co zněla láskou
a vášnivými slastmi…

(jen nohy jeho jsem nepoznala)…
…Už dost řečí!!!..
Teď vím proč!
On jen využít mne chtěl, zušlechtit, zkrásnět
a prodat nad cenou.

Tím třetím floutek jakýs byl.
Koupiv mě šťastnou a zmámenou
bil mne, kopal, šlapal po mně a házel psům.
Že dožila jsem dnešním dnům
je spíše zázrak a vzkaz pokrytcům:

Co mužů potkala jsem,
co nohou zlíbala jsem.

A bylo dalších, však už žádných machrů,
zestárla jsem a pleť křivá,
jen tuláci čas od času
pozvali mne,
tak to bývá
a unavenou kůži mou
do kotle dali,
pak nechali všech těch čachrů,
když na trhu mne neprodali.
Kdo chtěl by starou, vrásčitou?

Můj osud jak osudem všech by býval,
též skončila bych někde na poli,
za zídkou skládka, smrad a krysy, a rány, co už nebolí,
neb celé toto soukolí,
co drtí mne
i okolí, už není,
není…

Není.
….

Co mužů potkala jsem,
však tenhle je jiný. Starý a smířen s životem,
on to byl, který našel mne tam za plotem
a s jednou librou v kapse, sám chudý a se mnou, mrzákem,
udělal něco, za co život stojí.

Starý, no nesmířen s osudem, libru k libře pobízel
zakrátko domek koupil, mě do nového oblék,
když hostům kávu nabízel,
tak kolemjdoucí vstoupil a nikdy neprohloupil
a již žádné ze všech zel
nemohlo zničit kouzlo,
jehož mnozí se tak bojí.

Co nohou zlíbala jsem,
dnes líbaj mě ti muži, k mým květům přivoní,
čekají své dívky, ženy, družky
jež nejsou jejich služky, tak jak já bývávala,
když je mladá nosívala,
nyní oni nosí stužky,
květy převázané
a příběhy mě krmí,
co svým drahým říkaj nad kávou,
já směji se a se slávou
dím: To kouzlo přátelství je, láska, láska s odvahou…!

Tak koukám kolem, co bude nyní,
co bude dále…
a těším se, kdo přisedne si dnes
ke mně
zde v kavárně,
v Sheffieldu
naproti katedrále…
….
Croydon 7.5.2007

středa 22. srpna 2007

o jednom pitomým hecu

Včera jsem se probudil a téměř jsem se nehnul. Spal jsem na zemi a pravou nohu jsem měl nějak podivně zastrčenou ve skříni. Uvízla mi mezi nepořádkem, co tam mám, žehlička se mi dřela do kotníku a kladivo, které spadlo s poličky, mi rozdrtilo palec. Řval jsem bolestí i hrůzou, kam to všechno ještě povede. Zkraje jsem si vždy vzpomněl na písničku Mám malý stan, mě na nohy táhne, nohy mi prostě koukaly z prostěradla a studily. Ten chlad mi procházel celým tělem a bylo to docela příjemné. Válel jsem se v peřinách a říkal si: Takhle prožít zbytek života! Jak rád bych nyní ta slova vzal zpátky. Dnes mi tak veselo není. Na posteli už několik týdnů nespím, nevejdu se na ni. Z bytu jsem se taky již nějaký ten pátek nedostal. Sousedům neotvírám a jídlo kupuji přes internet. Zpočátku můj podivný požadavek, že ho chci vozit jen v noci, odmítli respektovat, ale když jsem jim přidal těch pár stovek, obrátili. Každý týden mi nechávali zásilku nejnutnějšího jídla v jednu v noci před domem u vchodových dveří. A já, stále obtížněji, tajně, aby mě nikdo neviděl, scházel po schodech dolů, abych si vyzvedl tři úhledně zabalené balíky jídla. Chodit jsem už téměř nemohl, a tak jsem sestupoval takovými zvláštními, kymácejícími se pohyby, v kleče, každou chvíli si vyvracel koleno (zvláštní, že hlavně to levé – asi ho od mládí mám poškozené) a musel sklánět hlavu před podhledy, ale hlavně jsem se bál, že někoho potkám. Nyní už používám kladku vyrobenou ze součástek poházených po bytě a nechám si vše posílat přímo do okna v šestém patře. Ale i výroba pitomé kladky mi zabrala celý den. Představte si sebe, jak ležíte pod pohovkou, nemůžete se obrátit, od nedostatku pohybu vám dřevění celé tělo, a v této poloze stavíte miniaturní stroj, který musí fungovat, jinak zemřete hlady. Přesně takhle jsem se cítil, ačkoli jsem měl k dispozici celý svůj byt. Ale moje situace byla přece jen hodně odlišná.

Začínal jsem panikařit. Nohu jsem zaboha nemohl dostat ze skříně. Pořádně se posadit, vůbec už ne postavit, mi můj pokoj, který nyní používám jako ložnici, nedovolí. Bolí mě kosti, vlastně se bytem už jen tak plazím. Čekám na okamžik, kdy v něm zcela uvíznu. A já ale nejsem had, nemám tak ohebné tělo; jednou mě tu někdo určitě najde, zkroucenou příšeru, která nebyla schopna stočit se ve vlastním bytě. Asi to nebude krásný pohled.

Čas jde mimo mne. První den, kdy mi začaly padat nohy z postele, jsem šel do města a nechápavě zíral na všechny, kteří stejným způsobem civěli na mne. Všichni mi připadali nezvykle mrňaví. I já jsem se cítil nemotorně, každou chvíli do někoho vrážel, na hlavě samá boule a odřenina, ale byl jsem zároveň pohlcen jakýmsi zvláštním pocitem lehkosti, volnosti, nadřazenosti. Řeknete si, vždyť ti to muselo být jasné!! Nebylo. Copak je normální, abyste v pětadvaceti během jedné noci vyrostli o půl metru?

Doma jsem pak vytočil telefonní číslo. Ozval se obsazený tón. Trochu mě to zvedlo náladu, snad v tom nejsem sám a řešení této podivnosti je na cestě. Asi také volá, aby zjistila, co se to vlastně děje. Mezitím jsem se snažil trochu upravit. Všechny šaty mi byly malé, ale to časem zvládnu dokoupením všeho, co potřebuji. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být ještě horší. Už sama tato anomálie mi připadala tak neskutečná, že jsem věřil tomu, že prožívám pouze nějaký zlý sen. Hledal jsem v knihách i na internetu, jestli netrpím nějakou chorobou, zda jsou někde popsány podobné či totožné příznaky takového neuvěřitelného růstu. Pokud se to nezlepší, budu muset následující den navštívit v nemocnici svého lékaře.

Zkusil jsem jí ještě jednou zavolat. Tentokráte telefon vyzváněl, ale ani po deseti minutách ho nikdo nezvedal. Pomyslel jsem si, jestli už o ní ví, určitě jim řekne i o mně. To mě znovu trochu zklidnilo, ale čím déle jsem čekal, tím více jsem trpěl. Mozek začínal vynechávat a stále častěji se mnou cloumala panika. Volal jsem jí znovu a znovu. Mobil měla vypnutý a telefon doma vyzváněl a vyzváněl. Proč mě v tom nechává samotného? Vždyť jsme tam byli spolu! Začínalo se mi špatně dýchat. Přičítal jsem to stresu a snažil se ovládnout, zklidnit dech, kluby mě bolely a z nosu mi tekla krev. V kredenci jsem našel prášek na spaní. Usnul jsem brzy.

Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se navštívit doktora a když už jsem se k tomu donutil, bylo pozdě. Během několika dnů jsem se už nedostal ven z bytu. Kladka na dovoz jídla naštěstí fungovala, ale i když jsem jedl stále víc, byl jsem strašně slabý. Rostl jsem, ale ne do mohutnosti, jen do výšky. Kosti se mi natahovaly, tepenní stěny se tenčily a srdce stále obtížněji dokázalo pumpovat krev do celého těla. Po bytě se již šířil ohromný smrad zkaženého jídla, zvratků i výkalů. Nedokázal jsem se pohnout, natož uklízet. Nemohl jsem už žít jako člověk, vždyť jsem jím již nebyl. Kosti se prodlužovaly a zároveň i tenčily. Takto slabé nemohly vydržet, přesto, když se mi zlomil prostřední prst na levé ruce, nechápal jsem to. Stalo se mi to při obyčejném telefonování. Telefon jsem tou dobou již téměř nepoužíval, protože tlačítka byla pro mne příliš malá, nedokázal jsem je zmáčknout, tak veliké jsem měl prsty a to jediné, kterým vytáčím poslední použité číslo, dávno nefungovalo. Telefonní číslo, které vytáčíte, neexistuje, mi do omrzení oznamoval ženský hlas, natočený na magnetofonovém pásku. Při stisku tlačítka jsem neslyšel ani křupnutí. Najednou prst visel a nedokázal jsem ho ovládat. Bolelo to jako čert, ale zatím to byl pouze prst. Stehenní kost levé nohy se mi zlomila, když jsem se ji pokusil přetočit, protože jsem nedokázal snést bolest, kterou mi kost způsobovala tlakem na spodní sval. Nejen že jsem rostl, pomalu jsem se rozpadal jak hodně převařené kuře. Je to vlastně k smíchu. Jak se asi cítil Guliver, když ho trpaslíci přivázali lany k zemi? Jako já? Ne, jen se nemohl hýbat, ale jinak žil a vyjednal si s vězniteli svobodu. Kam se mám já obrátit? Může mne vůbec něco nebo někdo zachránit. Mám vztek, že jsem se o něco nepokusil dříve, ještě když jsem chodil dvoumetrový po ulicích a divil se a užíval nezvyklých pohledů od lidí i na svět, kdy jsem se cítil volný, lehký a vznášel se jak pták v oblacích. Bral jsem to nezodpovědně, trochu jako cynický žert, který se mnou někdo provádí. Nevěřil jsem, že to může takhle dopadnout.

Již celý den se snažím vyprostit svou nohu ze skříně. Zbytek těla je slabý, rozbolavělý a já únavou a bolestí omdlel. Probral jsem se za pár hodin zcela zaklíněný v bytě. Nemohu se hýbat a jen čekám, jak to skončí. Zhniju tady nebo se udusím vlastní vahou? Prasknou mi tepny, rozpadnu se nebo srdce jednoduše řekne DOST, nemá cenu takto zbytečně pracovat a přestane bít? Všechno jídlo, které mi zbylo, stejně vyzvracím. Jediné, co je zvláštní, je, že už jsem klidný, i tělo jako bych nevnímal. Vím, že umřu a těším se na to. Bezmocnější stejně nemohu být, a tak jen ležím, jednu nohu v obýváku, zaklíněnou ve skříni, druhou podivně zkroucenou směrem k oknu, hlava se mi opírá o nohu kuchyňského stolu a do zaplnění celého bytu mi zbývá několik decimetrů. Je ze mě živá, ležící socha, nebo spíše socha, která dýchá. Alespoň prozatím.

Telefon mám u hlavy, možná bych měl ještě jednou zavolat. Naposledy to zkusit. Jak je to s tou nadějí? Říká se, že umírá naposled. Blbá hra: Kdo umře dřív? Já nebo naděje? Pokouším se otočit hlavu směrem k telefonu. Jde to ztuha, ale podaří se. Sluchátko je vyvěšené a já rozpoznávám číselník a snad jen ztráta vědomí může způsobit, že čísla pomalu mizí a plynule přechází v jiný obraz:
Vidím louku… vlevo statek, vzrostlou kukuřici a posečená pole. Oči mi zvlhnou, když se celý okolní prostor rozzáří a já ucítím tu vůni, tu krásnou, sladkou vůni jejího mladého těla…

--------------------------

Před třemi měsíci jsem se ve Švýcarsku seznámil s Kamilou. Byla tam jen tak, prý cestuje po Evropě. Nějak jsme si porozuměli a pár dní jsme strávili spolu. Blbli jsme jak malé děti, lítali po městech, provokovali zkostnatělé Švýcary, ale stejně nejkrásnější bylo položit se na posečenou louku, pozorovat nebe a mluvit, sledovat ptačí dravce při hledání potravy, povídat si, smát se, vymýšlet si historky nebo se dívat na sedláky pracující na poli.

Stalo se to někde na polích v nížině mezi Payerne a Neuchatelským jezerem. Rostly tam překrásně velké kukuřice, i syrové chutnaly báječně, vůbec nekřupaly, úplně se rozplývaly na jazyku. V dálce jsem uviděl kouř a zprvu myslel, že hoří. Ale to jen jeden sedlák s traktorem hnojil půdu, aby měl lepší úrodu. Zavolal jsem na Kamilu: „Utíkejme, ať nás taky nepošplíchá tím svinstvem!“ A Kamila? „Co blbneš? Počkáme, necháme se pohnojit, třeba taky vyrosteme, jak ta kukuřice.“

Počkali jsme.

Jen tak z hecu.

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Konec této povídky mě napadl, když jsme pracovně pobývali ve Švýcarsku. Na procházky nebylo moc času, navíc tohle místo už dobře známe, ale přesto jsme jedno slunečné dopoledne vyšli do polí, protože pobývat v hotelovém pokoji nám přišlo škoda. A venku rostly kukuřice a sedláci hnojili. Teprve, až jsem napsal konec, začal jsem vymýšlet příběh (i když příběhem je vlastně právě ten konec). Pak, ještě jako koncept, jsem ho nechal přečíst Zuzku. Četla a na konci vyprskla smíchy a prý, co mi ještě vyrostlo?? A co mám s kterou Kamilou? Musím se přiznat, že se tím docela dotkla mé ješitnosti, což jsem chvíli nemohl zvládnout. Píšu sci-fi příběh, vlastně i s docela závažným (ekologickým :-)) tématem a ona ho pochopí jako komedii. Takže: Nevím, jak ho pochopí ostatní, ale jak vidíte, lze to všelijak. Každopádně a opravdu to není příběh autobiografický. Fakt ne!