o dívce s páskou na očích

Krylova písnička Nevidomá dívka patří mezi těch jeho pár, které neburcují, které nespílají zkaženému světu, jejichž text nám nedrtí duši a neleze do svědomí, v níž neútočí proti samozvané moci a všepřítomné hlouposti. Je to písnička smutná, ale přitom krásná. Je to „jednoduchá“ písnička o dívce s páskou na očích. Ty uvozovky jsou na místě. I jednoduchý Krylův text v jeho podání mrazí, těší, bolí či hřeje. Tato písnička patří k mým zamilovaným. Nekamenujte mě tedy, prosím, za to, že jsem se pokusil o její doplnění. Snad proto, že je krátká a já ji musím pouštět neustále dokola.


V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na podzim na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Pohádku o mluvícím ptáku
nechá si přečíst z notesu,
pak pošle polibek po chmýří na bodláku
na vymyšlenou adresu.

Pohádku o mluvícím ptáku
a o třech zlatých jabloních,
a taky o lásce, jež v černých květech máku,
přivezou jezdci na koních.

Pohádku o kouzelném slůvku,
jež vzbudí všechny zakleté,
pohádku o duze, jež spává na ostrůvku,
na kterém poklad najdete.

Rukama dotýká se květů
a neruší ji motýli,
jen trochu hraje si s řetízkem amuletu
jen na chvíli…

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Rukama dotýká se země
zelenou trávou zbarvené,
pak sundá pásku a hlavou vzhlédne ke mně,
já spatřím oči zkalené.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu
a maličko se zastyděl,
když pohnula rukou, stín ostnatýho drátu
já ve své duši uviděl.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu,
mým srdcem břitva projela,
myšlenka na dcerku, jež vnímá svého tátu,
mě pohltila docela.

Pohádka o statečném princi,
co zachrání ji vždycky včas,
a taky o kaši a o čarovném hrnci,
vzpomínky drtí zas a zas.

Ten oheň jakoby vzplál znovu,
nový den ještě nevyšel,
bolest a žár, ty oba přišly k slovu,
jen statečný princ nepřišel.

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Pohádku o kouzelné rybce
a o třech splněných přáních,
ty už zná nazpaměť, i o bezedné sýpce,
i o rolničkách na saních.

Pohlédne směrem, kde jsou ptáci,
a usměje se po chvíli
i když je nevidí, tak ví, že pro legraci
udělaj vše, co slíbili.

Rukama dotýká se kolem,
k bělostným květům přivoní
a potom zvedne se a běží napříč polem.
Tak kdopak z nás ji dohoní?

Letí jak vítr, který fučí
a hřeje jak slunce v létě,
u lesa zastaví a se smíchem nás učí
o tom, co krásy na světě…

A proto nechme ji, ach nechme ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechme ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na jaře na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Rukama dotýká se nebe,
jež tmavé navždy zůstane
a v trávě rosa ranní mokrá je a zebe,
…

děvčátko moje…
dotýkám se tebe…