Včera jsem se probudil a téměř jsem se nehnul. Spal jsem na zemi a pravou nohu jsem měl nějak podivně zastrčenou ve skříni. Uvízla mi mezi nepořádkem, co tam mám, žehlička se mi dřela do kotníku a kladivo, které spadlo s poličky, mi rozdrtilo palec. Řval jsem bolestí i hrůzou, kam to všechno ještě povede. Zkraje jsem si vždy vzpomněl na písničku
Mám malý stan, mě na nohy táhne, nohy mi prostě koukaly z prostěradla a studily. Ten chlad mi procházel celým tělem a bylo to docela příjemné. Válel jsem se v peřinách a říkal si: Takhle prožít zbytek života! Jak rád bych nyní ta slova vzal zpátky. Dnes mi tak veselo není. Na posteli už několik týdnů nespím, nevejdu se na ni. Z bytu jsem se taky již nějaký ten pátek nedostal. Sousedům neotvírám a jídlo kupuji přes internet. Zpočátku můj podivný požadavek, že ho chci vozit jen v noci, odmítli respektovat, ale když jsem jim přidal těch pár stovek, obrátili. Každý týden mi nechávali zásilku nejnutnějšího jídla v jednu v noci před domem u vchodových dveří. A já, stále obtížněji, tajně, aby mě nikdo neviděl, scházel po schodech dolů, abych si vyzvedl tři úhledně zabalené balíky jídla. Chodit jsem už téměř nemohl, a tak jsem sestupoval takovými zvláštními, kymácejícími se pohyby, v kleče, každou chvíli si vyvracel koleno (zvláštní, že hlavně to levé – asi ho od mládí mám poškozené) a musel sklánět hlavu před podhledy, ale hlavně jsem se bál, že někoho potkám. Nyní už používám kladku vyrobenou ze součástek poházených po bytě a nechám si vše posílat přímo do okna v šestém patře. Ale i výroba pitomé kladky mi zabrala celý den. Představte si sebe, jak ležíte pod pohovkou, nemůžete se obrátit, od nedostatku pohybu vám dřevění celé tělo, a v této poloze stavíte miniaturní stroj, který musí fungovat, jinak zemřete hlady. Přesně takhle jsem se cítil, ačkoli jsem měl k dispozici celý svůj byt. Ale moje situace byla přece jen hodně odlišná.
Začínal jsem panikařit. Nohu jsem zaboha nemohl dostat ze skříně. Pořádně se posadit, vůbec už ne postavit, mi můj pokoj, který nyní používám jako ložnici, nedovolí. Bolí mě kosti, vlastně se bytem už jen tak plazím. Čekám na okamžik, kdy v něm zcela uvíznu. A já ale nejsem had, nemám tak ohebné tělo; jednou mě tu někdo určitě najde, zkroucenou příšeru, která nebyla schopna stočit se ve vlastním bytě. Asi to nebude krásný pohled.
Čas jde mimo mne. První den, kdy mi začaly padat nohy z postele, jsem šel do města a nechápavě zíral na všechny, kteří stejným způsobem civěli na mne. Všichni mi připadali nezvykle mrňaví. I já jsem se cítil nemotorně, každou chvíli do někoho vrážel, na hlavě samá boule a odřenina, ale byl jsem zároveň pohlcen jakýmsi zvláštním pocitem lehkosti, volnosti, nadřazenosti. Řeknete si, vždyť ti to muselo být jasné!! Nebylo. Copak je normální, abyste v pětadvaceti během jedné noci vyrostli o půl metru?
Doma jsem pak vytočil telefonní číslo. Ozval se obsazený tón. Trochu mě to zvedlo náladu, snad v tom nejsem sám a řešení této podivnosti je na cestě. Asi také volá, aby zjistila, co se to vlastně děje. Mezitím jsem se snažil trochu upravit. Všechny šaty mi byly malé, ale to časem zvládnu dokoupením všeho, co potřebuji. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být ještě horší. Už sama tato anomálie mi připadala tak neskutečná, že jsem věřil tomu, že prožívám pouze nějaký zlý sen. Hledal jsem v knihách i na internetu, jestli netrpím nějakou chorobou, zda jsou někde popsány podobné či totožné příznaky takového neuvěřitelného růstu. Pokud se to nezlepší, budu muset následující den navštívit v nemocnici svého lékaře.
Zkusil jsem jí ještě jednou zavolat. Tentokráte telefon vyzváněl, ale ani po deseti minutách ho nikdo nezvedal. Pomyslel jsem si, jestli už o ní ví, určitě jim řekne i o mně. To mě znovu trochu zklidnilo, ale čím déle jsem čekal, tím více jsem trpěl. Mozek začínal vynechávat a stále častěji se mnou cloumala panika. Volal jsem jí znovu a znovu. Mobil měla vypnutý a telefon doma vyzváněl a vyzváněl. Proč mě v tom nechává samotného? Vždyť jsme tam byli spolu! Začínalo se mi špatně dýchat. Přičítal jsem to stresu a snažil se ovládnout, zklidnit dech, kluby mě bolely a z nosu mi tekla krev. V kredenci jsem našel prášek na spaní. Usnul jsem brzy.
Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se navštívit doktora a když už jsem se k tomu donutil, bylo pozdě. Během několika dnů jsem se už nedostal ven z bytu. Kladka na dovoz jídla naštěstí fungovala, ale i když jsem jedl stále víc, byl jsem strašně slabý. Rostl jsem, ale ne do mohutnosti, jen do výšky. Kosti se mi natahovaly, tepenní stěny se tenčily a srdce stále obtížněji dokázalo pumpovat krev do celého těla. Po bytě se již šířil ohromný smrad zkaženého jídla, zvratků i výkalů. Nedokázal jsem se pohnout, natož uklízet. Nemohl jsem už žít jako člověk, vždyť jsem jím již nebyl. Kosti se prodlužovaly a zároveň i tenčily. Takto slabé nemohly vydržet, přesto, když se mi zlomil prostřední prst na levé ruce, nechápal jsem to. Stalo se mi to při obyčejném telefonování. Telefon jsem tou dobou již téměř nepoužíval, protože tlačítka byla pro mne příliš malá, nedokázal jsem je zmáčknout, tak veliké jsem měl prsty a to jediné, kterým vytáčím poslední použité číslo, dávno nefungovalo.
Telefonní číslo, které vytáčíte, neexistuje, mi do omrzení oznamoval ženský hlas, natočený na magnetofonovém pásku. Při stisku tlačítka jsem neslyšel ani křupnutí. Najednou prst visel a nedokázal jsem ho ovládat. Bolelo to jako čert, ale zatím to byl pouze prst. Stehenní kost levé nohy se mi zlomila, když jsem se ji pokusil přetočit, protože jsem nedokázal snést bolest, kterou mi kost způsobovala tlakem na spodní sval. Nejen že jsem rostl, pomalu jsem se rozpadal jak hodně převařené kuře. Je to vlastně k smíchu. Jak se asi cítil Guliver, když ho trpaslíci přivázali lany k zemi? Jako já? Ne, jen se nemohl hýbat, ale jinak žil a vyjednal si s vězniteli svobodu. Kam se mám já obrátit? Může mne vůbec něco nebo někdo zachránit. Mám vztek, že jsem se o něco nepokusil dříve, ještě když jsem chodil dvoumetrový po ulicích a divil se a užíval nezvyklých pohledů od lidí i na svět, kdy jsem se cítil volný, lehký a vznášel se jak pták v oblacích. Bral jsem to nezodpovědně, trochu jako cynický žert, který se mnou někdo provádí. Nevěřil jsem, že to může takhle dopadnout.
Již celý den se snažím vyprostit svou nohu ze skříně. Zbytek těla je slabý, rozbolavělý a já únavou a bolestí omdlel. Probral jsem se za pár hodin zcela zaklíněný v bytě. Nemohu se hýbat a jen čekám, jak to skončí. Zhniju tady nebo se udusím vlastní vahou? Prasknou mi tepny, rozpadnu se nebo srdce jednoduše řekne DOST, nemá cenu takto zbytečně pracovat a přestane bít? Všechno jídlo, které mi zbylo, stejně vyzvracím. Jediné, co je zvláštní, je, že už jsem klidný, i tělo jako bych nevnímal. Vím, že umřu a těším se na to. Bezmocnější stejně nemohu být, a tak jen ležím, jednu nohu v obýváku, zaklíněnou ve skříni, druhou podivně zkroucenou směrem k oknu, hlava se mi opírá o nohu kuchyňského stolu a do zaplnění celého bytu mi zbývá několik decimetrů. Je ze mě živá, ležící socha, nebo spíše socha, která dýchá. Alespoň prozatím.
Telefon mám u hlavy, možná bych měl ještě jednou zavolat. Naposledy to zkusit. Jak je to s tou nadějí? Říká se, že umírá naposled. Blbá hra: Kdo umře dřív? Já nebo naděje? Pokouším se otočit hlavu směrem k telefonu. Jde to ztuha, ale podaří se. Sluchátko je vyvěšené a já rozpoznávám číselník a snad jen ztráta vědomí může způsobit, že čísla pomalu mizí a plynule přechází v jiný obraz:
Vidím louku… vlevo statek, vzrostlou kukuřici a posečená pole. Oči mi zvlhnou, když se celý okolní prostor rozzáří a já ucítím tu vůni, tu krásnou, sladkou vůni jejího mladého těla…
--------------------------
Před třemi měsíci jsem se ve Švýcarsku seznámil s Kamilou. Byla tam jen tak, prý cestuje po Evropě. Nějak jsme si porozuměli a pár dní jsme strávili spolu. Blbli jsme jak malé děti, lítali po městech, provokovali zkostnatělé Švýcary, ale stejně nejkrásnější bylo položit se na posečenou louku, pozorovat nebe a mluvit, sledovat ptačí dravce při hledání potravy, povídat si, smát se, vymýšlet si historky nebo se dívat na sedláky pracující na poli.
Stalo se to někde na polích v nížině mezi Payerne a Neuchatelským jezerem. Rostly tam překrásně velké kukuřice, i syrové chutnaly báječně, vůbec nekřupaly, úplně se rozplývaly na jazyku. V dálce jsem uviděl kouř a zprvu myslel, že hoří. Ale to jen jeden sedlák s traktorem hnojil půdu, aby měl lepší úrodu. Zavolal jsem na Kamilu: „Utíkejme, ať nás taky nepošplíchá tím svinstvem!“ A Kamila? „Co blbneš? Počkáme, necháme se pohnojit, třeba taky vyrosteme, jak ta kukuřice.“
Počkali jsme.
Jen tak z hecu.
:::::::::::::::::::::::::::::::::
Konec této povídky mě napadl, když jsme pracovně pobývali ve Švýcarsku. Na procházky nebylo moc času, navíc tohle místo už dobře známe, ale přesto jsme jedno slunečné dopoledne vyšli do polí, protože pobývat v hotelovém pokoji nám přišlo škoda. A venku rostly kukuřice a sedláci hnojili. Teprve, až jsem napsal konec, začal jsem vymýšlet příběh (i když příběhem je vlastně právě ten konec). Pak, ještě jako koncept, jsem ho nechal přečíst Zuzku. Četla a na konci vyprskla smíchy a prý, co mi ještě vyrostlo?? A co mám s kterou Kamilou? Musím se přiznat, že se tím docela dotkla mé ješitnosti, což jsem chvíli nemohl zvládnout. Píšu sci-fi příběh, vlastně i s docela závažným (ekologickým :-)) tématem a ona ho pochopí jako komedii. Takže: Nevím, jak ho pochopí ostatní, ale jak vidíte, lze to všelijak. Každopádně a opravdu to není příběh autobiografický. Fakt ne!
