středa 29. srpna 2007

bota ze sheffieldu

V květnu 2007 jsem měl tu vzácnou možnost si v Anglii přečíst několik básní z tvorby pana Lumíra V. Mezi spoustou vážných, filozoficky pojatých básní se objevila i jedna hříčka o … . Téma zvláštní, zpracování úchvatné, navíc od vážných děl, jejichž tvorba trvala i roky, byla napsána prý během jednoho odpoledne. Při courání po Scheffieldu mi v kavárně naproti zdejší katedrále padla do oka stará bota, z níž byla vytvořena váza s květinami. Načež mě napadly následující verše. Je to blbůstka a její napsání také trvalo jedno odpoledne, jedno příjemně strávené odpoledne. Básničku jsem věnoval těm, na něž jsem za svého měsíčního pobytu v Anglii „neustále“ myslel :-)

Bota ze Sheffieldu

Tak koukám kolem,
co všechno prošlo mojím životem,
v kavárně pracuji,
ne pohozena někde za plotem.

Život se se mnou nemazlil,
dřív sestru měla jsem, než kdosi nohou svou
duši jí prorazil a nechal zesnulou
tam v trávě, mezi pavouky a šneky,
co ač domov měli, mršinou nepohrdli
a podivnými skřeky, dupáním a zvratky
kůži znesvětili a tím ji zahubili.
Mou sestru jedinou.

Co mužů poznala jsem,
co nohou zlíbala jsem.

Teď koukám kolem, jak lidi klábosej.
Pracuji v kavárně a je mi snad sto let,
dřív šlapala jsem chodník a byla na prodej,
zlo bylo v kurzu, však teď je mi hej
a vzpomínek mám tolik, že mohu vyprávět:

Můj první:
Elegán to byl,
vždyť nikdo jiný by mě nekoupil.
Byla jsem drahá, fešná, mladá, kůži jemnou…
Já těšila se, co bude dělat se mnou,
cítila, jak tváře moje blednou, kůže chvěla se…

však zklamání, když ani domů se mnou nezašel,
před dveřmi bytu zanechav mě chtěl
on odkop mě, šel ven za jinou.

Můj druhý podvodníkem byl.
Našel mě pohozenou, zmlácenou a v křeči…
Byl laskavý a něžný, já milovala jsem ho
jak staral se o mne, a s jakou péčí
masíroval mne a třel vonnými mastmi,
ruce jeho jak balzám působily, hladily mne a ústa jeho
šeptala mi primitivní slůvka, co zněla láskou
a vášnivými slastmi…

(jen nohy jeho jsem nepoznala)…
…Už dost řečí!!!..
Teď vím proč!
On jen využít mne chtěl, zušlechtit, zkrásnět
a prodat nad cenou.

Tím třetím floutek jakýs byl.
Koupiv mě šťastnou a zmámenou
bil mne, kopal, šlapal po mně a házel psům.
Že dožila jsem dnešním dnům
je spíše zázrak a vzkaz pokrytcům:

Co mužů potkala jsem,
co nohou zlíbala jsem.

A bylo dalších, však už žádných machrů,
zestárla jsem a pleť křivá,
jen tuláci čas od času
pozvali mne,
tak to bývá
a unavenou kůži mou
do kotle dali,
pak nechali všech těch čachrů,
když na trhu mne neprodali.
Kdo chtěl by starou, vrásčitou?

Můj osud jak osudem všech by býval,
též skončila bych někde na poli,
za zídkou skládka, smrad a krysy, a rány, co už nebolí,
neb celé toto soukolí,
co drtí mne
i okolí, už není,
není…

Není.
….

Co mužů potkala jsem,
však tenhle je jiný. Starý a smířen s životem,
on to byl, který našel mne tam za plotem
a s jednou librou v kapse, sám chudý a se mnou, mrzákem,
udělal něco, za co život stojí.

Starý, no nesmířen s osudem, libru k libře pobízel
zakrátko domek koupil, mě do nového oblék,
když hostům kávu nabízel,
tak kolemjdoucí vstoupil a nikdy neprohloupil
a již žádné ze všech zel
nemohlo zničit kouzlo,
jehož mnozí se tak bojí.

Co nohou zlíbala jsem,
dnes líbaj mě ti muži, k mým květům přivoní,
čekají své dívky, ženy, družky
jež nejsou jejich služky, tak jak já bývávala,
když je mladá nosívala,
nyní oni nosí stužky,
květy převázané
a příběhy mě krmí,
co svým drahým říkaj nad kávou,
já směji se a se slávou
dím: To kouzlo přátelství je, láska, láska s odvahou…!

Tak koukám kolem, co bude nyní,
co bude dále…
a těším se, kdo přisedne si dnes
ke mně
zde v kavárně,
v Sheffieldu
naproti katedrále…
….
Croydon 7.5.2007

středa 22. srpna 2007

o jednom pitomým hecu

Včera jsem se probudil a téměř jsem se nehnul. Spal jsem na zemi a pravou nohu jsem měl nějak podivně zastrčenou ve skříni. Uvízla mi mezi nepořádkem, co tam mám, žehlička se mi dřela do kotníku a kladivo, které spadlo s poličky, mi rozdrtilo palec. Řval jsem bolestí i hrůzou, kam to všechno ještě povede. Zkraje jsem si vždy vzpomněl na písničku Mám malý stan, mě na nohy táhne, nohy mi prostě koukaly z prostěradla a studily. Ten chlad mi procházel celým tělem a bylo to docela příjemné. Válel jsem se v peřinách a říkal si: Takhle prožít zbytek života! Jak rád bych nyní ta slova vzal zpátky. Dnes mi tak veselo není. Na posteli už několik týdnů nespím, nevejdu se na ni. Z bytu jsem se taky již nějaký ten pátek nedostal. Sousedům neotvírám a jídlo kupuji přes internet. Zpočátku můj podivný požadavek, že ho chci vozit jen v noci, odmítli respektovat, ale když jsem jim přidal těch pár stovek, obrátili. Každý týden mi nechávali zásilku nejnutnějšího jídla v jednu v noci před domem u vchodových dveří. A já, stále obtížněji, tajně, aby mě nikdo neviděl, scházel po schodech dolů, abych si vyzvedl tři úhledně zabalené balíky jídla. Chodit jsem už téměř nemohl, a tak jsem sestupoval takovými zvláštními, kymácejícími se pohyby, v kleče, každou chvíli si vyvracel koleno (zvláštní, že hlavně to levé – asi ho od mládí mám poškozené) a musel sklánět hlavu před podhledy, ale hlavně jsem se bál, že někoho potkám. Nyní už používám kladku vyrobenou ze součástek poházených po bytě a nechám si vše posílat přímo do okna v šestém patře. Ale i výroba pitomé kladky mi zabrala celý den. Představte si sebe, jak ležíte pod pohovkou, nemůžete se obrátit, od nedostatku pohybu vám dřevění celé tělo, a v této poloze stavíte miniaturní stroj, který musí fungovat, jinak zemřete hlady. Přesně takhle jsem se cítil, ačkoli jsem měl k dispozici celý svůj byt. Ale moje situace byla přece jen hodně odlišná.

Začínal jsem panikařit. Nohu jsem zaboha nemohl dostat ze skříně. Pořádně se posadit, vůbec už ne postavit, mi můj pokoj, který nyní používám jako ložnici, nedovolí. Bolí mě kosti, vlastně se bytem už jen tak plazím. Čekám na okamžik, kdy v něm zcela uvíznu. A já ale nejsem had, nemám tak ohebné tělo; jednou mě tu někdo určitě najde, zkroucenou příšeru, která nebyla schopna stočit se ve vlastním bytě. Asi to nebude krásný pohled.

Čas jde mimo mne. První den, kdy mi začaly padat nohy z postele, jsem šel do města a nechápavě zíral na všechny, kteří stejným způsobem civěli na mne. Všichni mi připadali nezvykle mrňaví. I já jsem se cítil nemotorně, každou chvíli do někoho vrážel, na hlavě samá boule a odřenina, ale byl jsem zároveň pohlcen jakýmsi zvláštním pocitem lehkosti, volnosti, nadřazenosti. Řeknete si, vždyť ti to muselo být jasné!! Nebylo. Copak je normální, abyste v pětadvaceti během jedné noci vyrostli o půl metru?

Doma jsem pak vytočil telefonní číslo. Ozval se obsazený tón. Trochu mě to zvedlo náladu, snad v tom nejsem sám a řešení této podivnosti je na cestě. Asi také volá, aby zjistila, co se to vlastně děje. Mezitím jsem se snažil trochu upravit. Všechny šaty mi byly malé, ale to časem zvládnu dokoupením všeho, co potřebuji. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být ještě horší. Už sama tato anomálie mi připadala tak neskutečná, že jsem věřil tomu, že prožívám pouze nějaký zlý sen. Hledal jsem v knihách i na internetu, jestli netrpím nějakou chorobou, zda jsou někde popsány podobné či totožné příznaky takového neuvěřitelného růstu. Pokud se to nezlepší, budu muset následující den navštívit v nemocnici svého lékaře.

Zkusil jsem jí ještě jednou zavolat. Tentokráte telefon vyzváněl, ale ani po deseti minutách ho nikdo nezvedal. Pomyslel jsem si, jestli už o ní ví, určitě jim řekne i o mně. To mě znovu trochu zklidnilo, ale čím déle jsem čekal, tím více jsem trpěl. Mozek začínal vynechávat a stále častěji se mnou cloumala panika. Volal jsem jí znovu a znovu. Mobil měla vypnutý a telefon doma vyzváněl a vyzváněl. Proč mě v tom nechává samotného? Vždyť jsme tam byli spolu! Začínalo se mi špatně dýchat. Přičítal jsem to stresu a snažil se ovládnout, zklidnit dech, kluby mě bolely a z nosu mi tekla krev. V kredenci jsem našel prášek na spaní. Usnul jsem brzy.

Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se navštívit doktora a když už jsem se k tomu donutil, bylo pozdě. Během několika dnů jsem se už nedostal ven z bytu. Kladka na dovoz jídla naštěstí fungovala, ale i když jsem jedl stále víc, byl jsem strašně slabý. Rostl jsem, ale ne do mohutnosti, jen do výšky. Kosti se mi natahovaly, tepenní stěny se tenčily a srdce stále obtížněji dokázalo pumpovat krev do celého těla. Po bytě se již šířil ohromný smrad zkaženého jídla, zvratků i výkalů. Nedokázal jsem se pohnout, natož uklízet. Nemohl jsem už žít jako člověk, vždyť jsem jím již nebyl. Kosti se prodlužovaly a zároveň i tenčily. Takto slabé nemohly vydržet, přesto, když se mi zlomil prostřední prst na levé ruce, nechápal jsem to. Stalo se mi to při obyčejném telefonování. Telefon jsem tou dobou již téměř nepoužíval, protože tlačítka byla pro mne příliš malá, nedokázal jsem je zmáčknout, tak veliké jsem měl prsty a to jediné, kterým vytáčím poslední použité číslo, dávno nefungovalo. Telefonní číslo, které vytáčíte, neexistuje, mi do omrzení oznamoval ženský hlas, natočený na magnetofonovém pásku. Při stisku tlačítka jsem neslyšel ani křupnutí. Najednou prst visel a nedokázal jsem ho ovládat. Bolelo to jako čert, ale zatím to byl pouze prst. Stehenní kost levé nohy se mi zlomila, když jsem se ji pokusil přetočit, protože jsem nedokázal snést bolest, kterou mi kost způsobovala tlakem na spodní sval. Nejen že jsem rostl, pomalu jsem se rozpadal jak hodně převařené kuře. Je to vlastně k smíchu. Jak se asi cítil Guliver, když ho trpaslíci přivázali lany k zemi? Jako já? Ne, jen se nemohl hýbat, ale jinak žil a vyjednal si s vězniteli svobodu. Kam se mám já obrátit? Může mne vůbec něco nebo někdo zachránit. Mám vztek, že jsem se o něco nepokusil dříve, ještě když jsem chodil dvoumetrový po ulicích a divil se a užíval nezvyklých pohledů od lidí i na svět, kdy jsem se cítil volný, lehký a vznášel se jak pták v oblacích. Bral jsem to nezodpovědně, trochu jako cynický žert, který se mnou někdo provádí. Nevěřil jsem, že to může takhle dopadnout.

Již celý den se snažím vyprostit svou nohu ze skříně. Zbytek těla je slabý, rozbolavělý a já únavou a bolestí omdlel. Probral jsem se za pár hodin zcela zaklíněný v bytě. Nemohu se hýbat a jen čekám, jak to skončí. Zhniju tady nebo se udusím vlastní vahou? Prasknou mi tepny, rozpadnu se nebo srdce jednoduše řekne DOST, nemá cenu takto zbytečně pracovat a přestane bít? Všechno jídlo, které mi zbylo, stejně vyzvracím. Jediné, co je zvláštní, je, že už jsem klidný, i tělo jako bych nevnímal. Vím, že umřu a těším se na to. Bezmocnější stejně nemohu být, a tak jen ležím, jednu nohu v obýváku, zaklíněnou ve skříni, druhou podivně zkroucenou směrem k oknu, hlava se mi opírá o nohu kuchyňského stolu a do zaplnění celého bytu mi zbývá několik decimetrů. Je ze mě živá, ležící socha, nebo spíše socha, která dýchá. Alespoň prozatím.

Telefon mám u hlavy, možná bych měl ještě jednou zavolat. Naposledy to zkusit. Jak je to s tou nadějí? Říká se, že umírá naposled. Blbá hra: Kdo umře dřív? Já nebo naděje? Pokouším se otočit hlavu směrem k telefonu. Jde to ztuha, ale podaří se. Sluchátko je vyvěšené a já rozpoznávám číselník a snad jen ztráta vědomí může způsobit, že čísla pomalu mizí a plynule přechází v jiný obraz:
Vidím louku… vlevo statek, vzrostlou kukuřici a posečená pole. Oči mi zvlhnou, když se celý okolní prostor rozzáří a já ucítím tu vůni, tu krásnou, sladkou vůni jejího mladého těla…

--------------------------

Před třemi měsíci jsem se ve Švýcarsku seznámil s Kamilou. Byla tam jen tak, prý cestuje po Evropě. Nějak jsme si porozuměli a pár dní jsme strávili spolu. Blbli jsme jak malé děti, lítali po městech, provokovali zkostnatělé Švýcary, ale stejně nejkrásnější bylo položit se na posečenou louku, pozorovat nebe a mluvit, sledovat ptačí dravce při hledání potravy, povídat si, smát se, vymýšlet si historky nebo se dívat na sedláky pracující na poli.

Stalo se to někde na polích v nížině mezi Payerne a Neuchatelským jezerem. Rostly tam překrásně velké kukuřice, i syrové chutnaly báječně, vůbec nekřupaly, úplně se rozplývaly na jazyku. V dálce jsem uviděl kouř a zprvu myslel, že hoří. Ale to jen jeden sedlák s traktorem hnojil půdu, aby měl lepší úrodu. Zavolal jsem na Kamilu: „Utíkejme, ať nás taky nepošplíchá tím svinstvem!“ A Kamila? „Co blbneš? Počkáme, necháme se pohnojit, třeba taky vyrosteme, jak ta kukuřice.“

Počkali jsme.

Jen tak z hecu.

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Konec této povídky mě napadl, když jsme pracovně pobývali ve Švýcarsku. Na procházky nebylo moc času, navíc tohle místo už dobře známe, ale přesto jsme jedno slunečné dopoledne vyšli do polí, protože pobývat v hotelovém pokoji nám přišlo škoda. A venku rostly kukuřice a sedláci hnojili. Teprve, až jsem napsal konec, začal jsem vymýšlet příběh (i když příběhem je vlastně právě ten konec). Pak, ještě jako koncept, jsem ho nechal přečíst Zuzku. Četla a na konci vyprskla smíchy a prý, co mi ještě vyrostlo?? A co mám s kterou Kamilou? Musím se přiznat, že se tím docela dotkla mé ješitnosti, což jsem chvíli nemohl zvládnout. Píšu sci-fi příběh, vlastně i s docela závažným (ekologickým :-)) tématem a ona ho pochopí jako komedii. Takže: Nevím, jak ho pochopí ostatní, ale jak vidíte, lze to všelijak. Každopádně a opravdu to není příběh autobiografický. Fakt ne!

pondělí 20. srpna 2007

please go

Písnička japonského rockového idolu Eikichi Yazawy mě inspirovala na podzim roku 2006, v době mého více než měsíčního pobytu v Zemi vycházejícího slunce, k napsání následujícího článku. Je pro mne vzpomínkou na jeden z nejneuvěřitelnějších prožitků mé profesionální kariéry.

New Grand Hotel.mp...

Please Go,

Každé ráno, tedy pokud bych si zrovna neřekl, že dieta by neškodila, ještě poněkud omámený brzkým vstáváním, ale přece jen s výrazem "jako že pohodička" vyrážím na snídani. U vchodu do restaurace mě pozdraví vrchní "vchodař", zeptá se, zda jsem sám - já koukám okolo, nikoho nevidím, a tak tedy přitakám. On, v uchu sluchátko, na klopě mikrofon, přivolá vrchního "uvaděče", ten, v uchu sluchátko, na klopě mikrofon, mě předá stolnímu uvaděči či uvaděčce, ti, v uchu sluchátka, na klopě (holky nevím, podívám se zítra) mikrofon, mě přivedou ke stolku, který bude po následující půlhodinku patřit jen mě. Abych se vyhnul šoku z mého českého snídání - mléko ohřáté v mikrovlnce - postupně redukuji i zdejší příděl. A nevadí to. Jinak ta kulička, co se ze mne stala, bude mít výhodu při příletu. Prostě se rozkutálím a za chvíli budu doma :-). Zuzíku, neber mě vážně. Přijeď!! Do kopce budu potřebovat roztlačit.

So Sweet,

…jsou všichni tady. Kamkoli přijdete (moje zkušenost), všichni se rozzáří, bodyguardi vám s úsměvem ukazují cestu, abyste, i když tudy chodíte každý den, přece jen někdy náhodou nezabloudili. U vchodu vám zasalutuje policajt nebo voják nebo strážce, japonské uniformy nerozeznám (snad jen kdyby to byl samuraj). A všichni se klaní a my všichni se taky klaníme a obecenstvo se vlní v rytmu a my všichni se taky vlníme a když jdeme již po tmě k autobusu, bodyguardi nám malými světýlky ukazují cestu, abychom náhodou nezabloudili či neklopýtli…

Just Rain,

..no právě. Vždyť pršet může i doma. Takové malinkaté zemětřeseníčko by to chtělo. Ale jen pidimalinkatičké, abych to cítil jen já. Tolikrát jsem byl v Japanu a pořád nic. Nechci se rouhat, snad jen tak jako ťuknutí a víc nic…. Ale ne, to byl jen takový postesk, radši nic, on by to pak někdo přehnal a byl by průšvih. Raději, ať jen prší.

So long,

Tak dlouhé může být cokoli. Třeba chvíle (tady ne!!!), nebo hotelové chodby (tady jo!!!), nebo pobyt (ten taky..), ale co je dlouhé, jde taky zkrátit. Chodby asi ani při největším úsilí nezkrátíme, chvíli, to se daří, no a ten pobyt, šikulka, si poradí úplně sám. Prostě krátí se a krátí… :-)

Sexy in Blue!!

Tak to fakt nevím.

Let me,

…tak aspoň jedno. Stará moudrost praví 'Co oči nevidí, srdce nebolí'. Každý rodič by měl vědět, že při úklidu dětského pokoji může narazit na malý, možná velký, možná silný nebo tenký sešit, knížku, zápisník, který se může jmenovat všelijak, ale vždy to bude Deník. To, že to je Deníček se zpravidla pozná hned podle úvodní stránky. Rozumný rodič zavře a schová na původní místo, eventuelně později navrhne "Tak co si takhle založit deníček, abys až budeš starší, měl(a) na co vzpomínat?", nerozumný, případně pomaleji chápající rodič se začte, a s největší pravděpodobností toho lituje. Do deníčků se píšou radosti i starosti, emoce, které dítě (tedy pardon, samozřejmě dospělý a v nejlepším věku a nejchytřejší člověk, rozhodně světaznalejší než ti děsně staří pětatřicetiletí), protože se umí chovat, nedává najevo, ale jelikož ví, že jakýkoliv stres a potlačovaný vztek škodí zdraví (vždyť říkám, nejchytřejší), zapisuje vše do deníku. Tak to prostě chodí a netýká se to jen dětí. Takže rada: Nečtěte cizí deníčky, a když jo, tak vězte, že to je jen dílko, někdy přehnané, někdy……

No More,

….tak tedy už ne. Včera jsem, protože ráno bylo volné, opět chvíli coural kolem hotelu. Dal jsem se pro změnu jinou cestou a došel jsem k jakési buddhistické svatyni. Chtěl-li jsem dovnitř, musel jsem se u schůdků vyzout, a já jsem chtěl, tak jsem se vyzul. Právě začínal nějaký obřad, vepředu stál muž v kápi (opravdu to byla buddhistická svatyně, žádní cagoulardové), dva tam hráli na bubny, ostatní drmolili re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra, a cvičili prostná s vějíři, za nimi byli dva v civilu, kvůli nim ten obřad, no a ještě za nimi jsem já filmoval. Do té doby, než mě strejda od stolku u vchodu zmerčil a s úsměvem požádal 'no foto'.

Don´t Cry,

No tak nebreč, nebreč!!

No Pain,

Dnes jsem požádal stolní uvaděčku u snídaně, která mě posadila k takovému velkému stolu uprostřed sálu, kam z nedostatku místa přivádějí všechny osamocené, ale který mě připomíná stůl v jídelně, aby mě přesadila k jinému. Záminka: Strašně na mne táhne a nerad bych u nich v hotelu nastydnul. Předávali si mě asi tři, z nichž ta poslední, po důkladném prozkoumání nového místa, zda tam opravdu odněkud netáhne, mě posadila ke stolu pro čtyři. Prostě žádný problém.

Pyžamo - Stalo se v jednom hotelu. Kolegovi sbalila náhodou uklízečka spolu s povlečením i pyžamo. Jeho oblíbené. Víte, co je oblíbené pyžamo? Já jo, a taky bych ho nerad ztratil. Už ho má. A je rád. Doufám. To mi připomnělo historku z jiných let. Jeden host jednoho hotelu se už nechtěl otravovat se starým svetrem. A tak ho při odjezdu nechal vedle koše. Při příjezdu na nový hotel do nového města tam na něj čekal svetr i s účtenkou na tisíc jenů. Žádný problém, tady se nic neztratí. Dal ho tedy tentokrát do!! koše. Při příjezdu do jiného města a jiného hotelu ho čekal jeho svetr s účtenkou. Bojím se, aby se boty, co kvůli kapacitě a váze mého kufru zůstanou v Japonsku, za pár dní, nejlépe na Štědrý den, neobjevily u nás pod stromečkem. I s účtenkou!!!! :-)

Zapomenete-li v linkovém autobuse fotoaparát, buďte klidní, dojedete metrem na konečnou, řeknete to prvnímu nádražímu úředníkovi, počkáte pět minut a fotoaparát i s omluvou, že jste museli tak dlouho čekat, máte v ruce. Stalo se v Sapporu L. P. 1996. Žádný problém.

Misty in Blue!!

Když jsem mluvil o těch deníčcích….. Co? Ne, už jenom chvíli, opravdu, nechte mě jenom chvilku!!!... Pište si je, časem se vzpomínky zamlží, pak vyblednou a pak se nadobro ztratí. Jo, budete vědět, že jste tam byli, ale už ne s kým, kdy, co tam bylo a to, co tam bylo, bylo tam nebo někde jinde. Byla by to škoda. Jen ten svůj deníček někam pořádně schovejte. Ne jak já. :-)

neděle 19. srpna 2007

o smradlavé ponožce

Byl jednou jeden chlapeček jménem Kuliferda. Ale on sám není až moc pro tento příběh důležitý. Vlastně snad jedinou svou vlastností. Nemyl se. Prostě se v životě nemyl. No a jak to kolem něj vypadalo, to je zřejmé. Až jednou mu ve škole jeho jedna spolužačka, možná by byla i kamarádkou, kdyby tak strašně nepáchl, řekla, že mu šíleně smrděj ponožky. On se sice divil, ale nakonec se zeptal, co má tedy s tou ponožkou dělat. A holčička, která byla hodná, se rozhodla, že mu pomůže ponožku vyzout. A tak vlastně začíná Pohádka o smradlavé ponožce.

Holčička vzala Kuliferdovu ponožku a táhla, táhla, ale ponožku nevytáhla. Zavolala na pomoc svého bratříčka.

A tak si stoupnul bratříček za holčičku a táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Bratříček zavolal na pomoc maminku.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Maminka zavolala na pomoc tatínka.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Tatínek zavolal na pomoc babičku.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Babička zavolala na pomoc dědečka.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Zavolal dědeček na pomoc pejska.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, pejsek za dědečka, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Zaštěkal pejsek na kočičku a ta hned přispěchala na pomoc.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, pejsek za dědečka, kočička za pejska, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Zavolala kočička bílou myšku šikulku.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, pejsek za dědečka, kočička za pejska, myška za kočičku, táhli, táhli a najednou ponožka povolila a kolem se rozlinul neuvěřitelný smrad, který omráčil holčičku s bratříčkem, maminku s tatínkem, babičku s dědečkem, pejska s kočičkou i myšku šikulku.

A takhle končí pohádka o smradlavé ponožce. A pokud jim náhodou nepřišel někdo na pomoc v plynové masce, leží tam všichni dodnes a někde nad nimi stále stojí Kuliferdova smradlavá ponožka.

úterý 14. srpna 2007

o skákající bačkorce

Byla jednou jedna holčička a jmenovala se Adélka. A ta měla krásné bačkorky, červené s bílými puntíky. Měla je moc ráda, lpěla na nich a vždy, když se vrátila s maminkou z procházky, už se těšila, jak si je obuje a bude s nimi běhat po pokojíčku.

Jednou se však vrátila domů a nemohla jednu bačkorku najít. Hledala ji všude, pod postelí, ve skříni, ve druhé skříni, ve třetí skříni, v peřiňáku, ptala se hraček, ale nikde ji nemohla nalézt a žádná panenka jí nepomohla. A tak Adélka celý večer plakala, až celá uplakaná nakonec usnula.

Mezitím, několik bloků od Adélčina domova, se na špinavé popelnici probudila ztracená, červená, bíle puntíkovaná bačkorka. Koukala s hrůzou kolem sebe a ptala se: Kde to jsem? Kde je moje holčička Adélka? Jak jsem se vzala tady na popelnici?

Už bylo ráno a ulicí projížděli popeláři. Když to bačkorka uviděla, začala volat o pomoc, že nechce skončit někde na skládce, volala Adélku, ale nikdo ji neslyšel… ani popeláři.

A tak začala bačkorka ze zoufalství skákat a skákala tak dlouho a vysoko, až z popelnice seskočila a dostala se na chodník. Tam se schovala za zaparkované auto a čekala. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, šla kolem holčička Adélka s maminkou. Za autem si všimla něčeho barevného a zvolala: Maminko, bačkorka!! Jaké to bylo šťastné shledání. Bačkorka vesele doskákala k Adélce a Adélka bačkorku vzala do rukou a svatosvatě slíbila, že ji bude tak moc hlídat, že už se jí bačkorka nikdy neztratí.

A jestli Adélka moc nevyrostla, nosí své oblíbené bačkorky, červené s bílými puntíky dodnes. A když náhodou tu jednu někde zapomene, bačkorka za Adélkou hned doskáče. Je přece skákající.

o hotelu des mille collines

Ten příběh se stal.

Bylo to v jedné zemi, kdesi strašně daleko, kde nikdo z nás nikdy nebyl. V té zemi se zabíjelo. Proč? Nevím. Jsem jedním z těch, co zasednou k večeři, pustí si zprávy a řeknou: "To je hrůza..." a uroní slzu. Pak se vrátí k večeři a začnou přemýšlet o svých starostech a trápeních, a jen v podvědomí možná tuší, že ty jejich vlastně starostmi vůbec nejsou.

Co se stalo v té zemi? Pohnutá historie, křivdy - domnělé i opravdové - a jeden, dva, tři kreténi, kteří zfanatizují dav. Zbabělci, kteří zabíjeli děti, ženy i neozbrojené muže.

A svět se díval a nechtěl vidět.

Ale v té zemi žil i muž, který se stal hrdinou, ačkoliv jim vůbec nechtěl být. Jmenoval se Paul.
Byl manažerem luxusního hotelu. Hotel patřil Belgičanům a bydleli v něm turisté, ale i generálové, diplomati.
Pak začalo zabíjení. Turisty z hotelu evakuovali, diplomaté zmizeli a v hotelu se objevili uprchlíci. Ubytoval je tam Paul. Těm uprchlíkům hrozilo zabití. Nepoznali byste je. Jen měli to nesprávné razítko v dokumentech. Ačkoli Paul patřil ke druhé straně, vážil si lidských životů a čekal, že svět zasáhne.
Čekal marně.
A tak musel Paul bojovat. Ne, žádnou zbraní. Přesto své "hosty" ubránil. Podplácel vrahy, dokázal využít své styky s generály, kteří "jeho" hotel navštěvovali, uměl využít jejich ješitnosti. Svou chytrostí, uměním jednat, ale i s obrovskou pomocí štěstí zachránil od kruté smrti vice než tisíc lidí.

Ten muž dnes žije s rodinou v Belgii. Jmenuje se Paul Rusesabagina. Je Hutu.
Lidé, které zachránil, byli Tutsijové.

Terry George o nich natočil film. Jmenuje se Hotel Rwanda a je to moc silný film.
Myslím si, že my všichni, kteří u večeře sledujeme zprávy o krutostech a masakrech, bychom ten film měli vidět.
Kdo ví, možná by v budoucnosti už nebylo další Kigali, nebyla by další Srebrenica, nebylo by...

Kdo ví?