o zbabělosti

Nejsem kdovíjakým fanouškem filmů Woodyho Allena. Vlastně nejsem žádným. Některé jeho snímky mě nebaví, na některé se podívám. Film Match Point je ale úplně z jiného těsta. A je hodně dobrý.

Pokusím se jeho děj jen velmi jednoduše a rychle načrtnout. A prostě.

Mladý Ir přijede do Londýna vyučovat tenis. Jedním z jeho žáků je synek bohatého podnikatele a jeho sestra se do něj zakouká. Jemně řečeno. Mladík nic nenamítá, jen se taky zakouká do snoubenky onoho synka. Taky jemně řečeno. Jenže bohužel, slečna zadaná. Po nějaké době se tedy ožení s bohatou dcerkou, což mu vyhovuje, protože penízky nejsou až tak zanedbatelná věc. Jenže. Poté se švagr (nyní už) se svou snoubenkou rozejde. Takže snoubenka volná, ale chlapec ženatý. Problém? Nikoliv. Doma žije v přepychu, manželka se o něj stará, práci má v tchánově firmě a ve volných chvílích si chodí užívat s bývalou švagrovou snoubenkou. To, že pak doma už nemá chuť, není nic divného. Když se každý den vrací totálně vyčerpaný - rozhodně ne z práce - těžko se mladí manželé dočkají dlouho očekávaného dítěte. Jenže ono to dítě přijde. Jen úplně jinde, než by mělo. Holt si chlapec nemá zahrávat, když to neumí. Teď nastává klasické balancování mezi pravdou a lží. Podrážděnost a neschopnost jakékoliv akce doma omlouvá přepracovaností, už pomalu hysterickou milenku stále ubezpečuje o věrnosti a o svém jen rutinním manželství, které brzy ukončí. Zaplétá se a zaplétá… Příběh, který známe z mnoha filmů i knih. A ze života. Jenže ten v tuto chvíli začíná gradovat. Svůj problém se rozhodne vyřešit způsobem radikálním a velmi cynickým. V žádném případě nechce přijít o výhodu milionářského zetě. Rozhodne se tedy milenku, se kterou by se vrátil zpět ke svému chudému životu, odstranit. Jak? Brokovnicí.

Původně jsem chtěl trošku zazlobit, trochu rejpnout, že kdyby si obě dámy uvědomily, jak je chlap i v dnešní době určitým způsobem geneticky naprogramován, mohlo všechno skončit úplně jinak. "Chrisíčku, běž si zařádit za milenkou a pak se mi vrať. Je jedno, že budeš unavený, vždyť si tady pěkně odpočineš, já ti udělám večeřičku….". "Chrisíčku, to bylo zase vzrušující. A teď pa, utíkej za ženuškou, pozdravuj ji a ať tě moc neunaví, ty můj divochu!!…" Svět by plynul klidněji a rozhodně by bylo o tři mrtvé méně.

Pak jsem si uvědomil, že to ale není to hlavní. Že milý Chris je vlastně obyčejný zbabělec, jakých jsou mraky. Že okusil příjemného života, materiálního blahobytu i nezávazného sexu a že o nic z toho nechce přijít. A když dojde k lámaní chleba, je schopen chladnokrevně myslet a stejně chladnokrevně ukončit problém. Jeho problém. A tím je strach. Do té doby suverén, který je vám i sympatický. Pohádka o tom, jak se chudý chlapec vyzdvihl mezi londýnskou smetánku. Najednou strach, že by tohle vše skončilo a na krku mu zůstala ženská s dítětem a bez prostředků. Jeho kamarádství jde jenom tam, kde z něho má prospěch. Jeho suverenita končí ve chvíli, kdy by měl potlačit svoje ego a zpříma se podívat někomu do očí. A to zbabělí neumí.

Film končí tak, jak by měl končit, jinak by nebyl filmem. Nudil by. Příběh by se nestal příběhem. Nebyl by. A tuto úvahu bych nikdy nenapsal. To by byl snad jediný klad.

Ale co v životě? Jaký by byl svět, kdyby znal jen přátelství, ochotu, lásku či altruismus? Nudný. Příběhy by se nestávaly a lidé by je museli vymýšlet. Je dobře, že mezi námi existují tito lidé. Tito a mnozí další. I oni využívají druhých ke svému prospěchu, lezou jim někam a tváří se často jako nejlepší přátelé. Ale časem je stejně poznáte. Je však třeba s nimi hrát jejich hru a být ve střehu, když jsou na podání. Protože ten mač musíte vyhrát vy!

o felině, krasavici z el pasa

Stojím na kopci a pode mnou to dávné místo. Je netypický čas pro tento kus země, kapky podivného deště zkrápí mou poničenou vestu, studí na těle a dodávají vyschlému vzduchu zvláštní vůni. V poušti je déšť vždy podivný a vítaný, možná je pro mne znamením. Ale nemohu jinak, vědomí a svědomí mi přikazuje sestoupit dolů, popohnat svého koně až ke dveřím Rosina baru.

Je to už několik měsíců, co jsem naposledy dýchal ten zakouřený vzduch v zapadlém a zaplivaném texaském baru, slyšel hulákat opilé farmáře, projíždějící dobrodruhy a viděl Felinu. Dívku s vlasy jako uhel, jejíž oči, černější než noc, mě nenechaly na pokoji a její smích byl pro mne zvukem tak krásným, že musel pocházet z jiného světa. Zamiloval jsem se do této mexické dívky, největší krasavice z celého El Pasa, která, tančíc v Rosině baru při muzice ušmudlaného piana, vzbuzovala vášně u všech přítomných. Natož pak u mne. Věděl jsem, že musí patřit mně, bral jsem ji do kola a ona se smála a já trpěl. Smála se na každého a mně nepatřila. Srdce mi krvácí při myšlence na ni.

Na tu noc, co mi změnila život, si pamatuji, jakoby se odehrála před několika minutami. Byl jsem v baru, Felina, nosíc tequillu, smála se nad nechutnými poznámkami a výkřiky přítomných pobudů, když dovnitř vrazil on, mladý kovboj, divoký jak texaský vítr. Nikdo ho neznal, čert ví, jak se dostal zrovna dnes sem, do Rosina baru. Byl jsem opilý, stejně jako všichni ostatní. A ten frajer všem poručil další rundu. Nevím, co chtěl, od prvního okamžiku jsem tušil, že se něco stane. A předtucha nezklamala. Jedním lokem vyprázdnil sklenici tequilly, sedl na židli a začal hrát na to hrozné, falešné piano, znějící jak ten nejodpornější flašinet ze zapadlého zaplivaného texaského baru. Felina, kterou jsem neustále sledoval, stála jak uhranutá. Ten její pohled, který upírala na nezvaného hosta, se mi pranic nelíbil. Měl jsem pít a nevšímat si ničeho. Místo toho jsem se vypotácel od pultu a zařval na toho přivandrovalce, aby vypadnul, odkud přijel. Začal se mi smát. I Felina. I všichni ostatní. Byla to pro mne potupa a nevěděl jsem, co dělám. Pití sebralo veškeré mé zábrany a při vědomí toho, jak umím zacházet s pistolí, vyzval jsem ho na souboj. Již jsem nemohl déle pozorovat jeho nadbíhání mé milované. Ach Felino, kdybych tě raději nikdy nepotkal. Alkohol mi zatemnil mysl, k žádnému souboji nedošlo, ani se nestačil otočit, když kulka z mé pistole projela jeho srdcem.

Stál jsem jak přikovaný z toho, co se stalo. V baru bylo v té chvíli ticho jako v hrobě a já si všiml Feliny. Stála nad mrtvolou mladého kovboje a až její křik mě vzpamatoval. Rozhodnutí přišlo rychle. Mou jedinou šancí bylo vyběhnout zadními dveřmi Rosina baru. Venku stáli přivázaní koně. Vyskočil jsem na prvního, přeřízl lano a hnal se rychlostí blesku pryč z El Pasa, dál do neúrodných končin Nového Mexika.

Je to již několik měsíců, co jsem opustil zdejší kraj. Celá tato doba jakoby nebyla součástí mého života. Potloukal jsem se, jak se dalo. Sháněl práci, dělal kovboje a v myšlenkách byl stále v El Pasu se svou milou Felinou. Musím ji vidět. Vím, že je to nebezpečné, ale má láska je silnější než můj strach ze smrti. Možná již zítra mě najde nějaká kulka, ta však pro mne bude vysvobozením, protože není nic horšího než bolest v mém srdci.

Sedím na koni a v dálce před sebou vidím Rosin bar. Je pořád stejný, takový, jaký ho mám ve vzpomínkách. Vidím rozsvícená světla, slyším opět hluk a řev opilých farmářů a zpěv Felinin. Pobízím koně a v ten moment je uvidím. Je jich pět? Ne, je jich tucet, možná víc, snažím se dostat k zadním dveřím Rosina baru, ale v tu chvíli mnou prochází palčivá bolest. Ne, nemohu zastavit, má láska k Felině je příliš silná. Chci zůstat v sedle, ale bolest mne nemilosrdně tlačí dolů. Už vidím bílý kouř z pušky, cítím kulku hluboko ve své hrudi…

Cítím Felininy polibky…

Sklání se nade mnou a pláče…

Felino, Sbohem!!…

……….

Skutečnost končí jinak než legenda. John David Graves, jediný přeživší z bitvy u Alama, již nikdy Felinu nespatřil. 14. února 1839 byl odsouzen k smrti za krádež koně a o tři dny později v texaském městě El Paso ve věku 23 let oběšen. Tou dobou žila provdaná Felina na farmě kdesi v Tennessee. Pokud si někdy vzpomněla na Johna Davida Gravese, tak jen jako na zákeřného vraha a zloděje.

o šnekovi, co vystrkuje růžky

Každý den si to mašíruje malý šneček po stráni, zanechává za sebou stopu, aby se dokázal vrátit zpět odkud vyšel. I když je pěkně, i když prší, za každého počasí nosí svůj domeček. Celá cesta mu trvá hodně dlouho. Je na to zvyklý, ví, že nepatří mezi rychlíky, je však se svým životem spokojen, protože ví, že když je unavený, vleze si do svého domečku, odpočine si a až nabere síly, leze dál. Kterýpak tvor se může takovou možností pochlubit?

Denodenně si to mašíruje malý šneček po stráni a vrací se zpět, aby donesl svým příbuzným krásně macaté mšice, tuto úžasnou laskominu, na které si pochutnávají celé generace malých šnečků. Přelézá trávu, která je po dešti zvláště kluzká, ale jemu to neklouže, nepajdá jako ty okolopajdající velké ovce. Nemá čtyři nohy a je spokojený. Jak je mu dobře s jeho jednou nohou, která ho udrží na zemi, na trávě, na skále, ba i na stropě jeskyně.

Den co den si to mašíruje malý šneček po stráni a těší se zpátky za svými šnečky. Donese jim baštu, když se večer vrátí, a budou si povídat až do hluboké noci, co se ten den stalo. Každý den to stejné. Celý den, šnečci, si to mašíruju po stráni a zanechávám za sebou stopu, abych se včas vrátil zase zpět za vámi. Stalo se mi mnoho věcí a potkal jsem mnoho zvířat. Viděl jsem klopýtat ovce a závodil jsem se slimákem. Jé šnečku, volají šnečci, tobě se toho dnes přihodilo, i my bychom chtěli zažít takovéhle věci. Pusť nás do světa, prosíme!

Teprve teď šneček, co si to každodenně mašíruje po stráni, zpozorní a zesmutní. Nic není tak jednoduché a krásné, ani život šnečí. Nechtěl svým šnečkům nahánět strach, a tak jim nepovídal o obludě, co každý den čeká na něj na stráni a chce ho sníst. Přichází vždy s velkým zemětřesením, nahne se nad něj a říká: Šnečku, šnečku, vystrč růžky. A on je rychle zastrčí a zaleze do domečku a třese se strachy. Bojí se velké příšery, která se zčistajasna objevila na jeho stráni a možná ho zašlápne. Ťuká na domeček, volá na něj a je trpělivá, čeká až vystrčí růžky a zase prozpěvuje: Šnečku, šnečku vystrč růžky…

…………….

Toto léto v Gaisu zdá se poněkud netypické. Prší nám tu, a tak z okna sleduju Šimonka, který se, celý zabalený v pláštěnce, nad něčím už dlouhou dobu sklání.

Tatííínku, šnek!

o nevolníkovi

Tento příběh je skutečný a odehrál se 22. září 2006. Po deprimující cestě jsem měl dvě možnosti. Buď budu sprostý nebo se "zážitky" pokusím převést do rýmů. Protože jsem v jádru slušný člověk, zvolil jsem po dlouhém :-) přemítání možnost číslo dvě. A jestli se to povedlo či nikoliv, to už nechám na potencionálních čtenářích, eventuelně přímých účastnících.

Byl jednou jeden král,
co království v konkurzu vyhrál.
A protože šlechetný monarcha to byl,
on, aby nevolníkům se zalíbil,
do ciziny je začal vysílat
a aby žádný nemělo to kaz,
rovnou cizím vladařům napospas.
Nevolníci, co za tvrdou dřinu
na skývu chleba někdy dostali,
už nedávali nikterému vinu,
snad jen minulému králi, Iljovi.

"On království přived na buben",
dí nynější, "Ještě tam chvíli pobudem.
A proto, aby žádný nemělo to kaz,
pošlu vás do ciziny vlkům napospas."

Protože spravedlivý král to nyní byl
(žádné podrazy by nečinil),
on dalekou cestu rozděliti chtěl,
však ne na jiném králi ponechat to měl.

Tak nasedli jednohož to večera
do přistaveného kočáru
a jeli bavit pány, co chvěla se jim panděra,
co žili jen tak z rozmaru
a aby nemělo to kaz,
jeli jim vydati se napospas.

Však pomyslel vladař i na zábavu jich,
vždyť panem et circenses stále platí,
uspořádal anketu pro každého z nich:
"I komedie bude, nic už to nezhatí!!"

Komediant Banderas šašky si z nich tropí,
no silnější, jak vždy, otěže se chopí
a pijí a pijí a pijí a pijí
a blijí
a ti, co spáti chtějí, holt nikdy nepochopí,
že aby nemělo to kaz,
musí se jim vydat napospas.

Když k ránu je už a kočí unavení
- i poblití spí spánkem nemluvňat -,
ti ostatní, již víc než znevolnění,
nemají sílu ani povídat.
Vždyť hostinec, kde měl být, není
a druhý nedaří se vypátrat
a zvenku zaznívá již kuropění
a páni nepřestávají se smát:
"Teď právě nesmí mít to kaz.
Jste všichni vydáni nám napospas!"

Ale v kočáru již něco hučí.
Že by rebelie snad?
Ne, jen pokus. Však nikdo se zas nepoučí
a králové dál budou se jim smát.

........................

Je to jen příběh, žádná poezie
(je proto náhoda, že někde k sobě slova jdou),
kdo po svobodě nebaží, ten se jí nedožije,
bude vždy otrokem, a pro "ně" zábavou.

Žil kdysi jeden nevolník,
ten básně psal. A rád.
Bratříčkům radil, jak zavírat vrátka,
pak krále opustil,
bez šance na návrat.
On svobodu si vybral,
kde byla křižovatka
a radil ostatním,
kterou cestou se dát.

A o tom to je, vážení.
Nenechat si zlomit vaz.
Všem blbcům vytřít zraky,
nebýt jim napospas.

Levico Terme 23. září 2006 ráno

...............................

PS. Na závěr přidávám jednu reakci onoho přímého účastníka ze 7. října 2006 + moji odpověď z téhož dne:

A stalo se,aby to nemelo kaz, ze jeden z panu, diky rekl a k novym zitrkum vyzval zas. Jen neni jasne,zda vcera nebylo jiz zitra, tak jak mnohokrat i ve velike zemi, nevolnici i blbci, ruku v ruce vytrpeli sva slibna jitra.
Vratka zavrena se zdaji, vsak novy kral jiz nove vladare si vybira. On i oni snad, vlkum navzdory, blbce i nevolniky, lokaje i vzdorovniky, do noveho kralovstvi, blahobytu a strdi privest chteji.
Cizi kralove a pani, aby sklonili sve hlavy, aby nestalo se zas, ze nevolnik
i stolba vydaji se vlkum na pospas. (Jindra)

..................................

Ty brďo, to bylo dost dobrý!!
Jen aby z vladařů nestaly se kobry,
co kolem sebe plivou jed.
A to ti řeknu, žádný med.

Již mnohokráte na lepší se blýskalo
a zatím moc se toho nestalo.
Nuže, uvidíme teď,
zda opět nepostaví zeď,
a pak možná spíš než kobry
lepší angažovat zlobry.

Jo, jo, jsem pod vlivem Šreka,
jo, to vím!
Snad fakt něco lepšího nás čeká
nebo sním??
Vždyť sobota je volná,
jaký div!
Radši však na listopad nekoukám,
nebo zcvoknu
a dám si bednu piv.

Již inspirace mizí,
tak se teda měj!
Teď kafe si dám,
pak véču
…
děj se co děj, děj….. (biamart)

o nesmrtelné lásce

Každá láska zdá se býti nesmrtelnou, alespoň zkraje. Znáte to. Nebo ne? Statisticky to nevím, ale myslím si, že pokud ji neprožíváme nyní, jednou určitě ji každý z nás zažije. Zpravidla to bývá ta poslední. A tak jak asi vyznívá tahle písnička?

Včera v poledne skončila bitva.
Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis.
Byl jsem šťasten, jak v té chvíli může být šťasten muž daleko od svých, daleko od domova.
Otevřel jsem Tvůj dopis a začínal tak hezky….dvěma slovy…

Vtom odkudsi přilétla kulka,
jak už to v bitvách bývá.
Byla to náhoda nebo osud? Kdo ví?
Odcházelo se mi hezky z tohohle světa,
protože jsem měl v rukou Tvůj dopis,
který začínal tak hezky: Drahý můj

o vášni

A s láskou souvisí i vášeň. Ta nemusí být pouze k ženě nebo k muži. Nebo ženy k ženě nebo muže k muži :-). Vášní je pro někoho i práce – světe, div se – a pro druhého především jeho „koníčci“. Tedy třeba koně, pivo v hospodě, dnes i internet a moře, a taky moře dalších a dalších. Kdysi dávno, nevím, zda i teď, bývalo vášní i toto:

Drahý můj,
jak se ti stydím psát,
jak ti říct,
že už známky nemám rád,
každá vášeň pomíjí,
už ji víc neopatruj,
s filatelií dnes končím,
drahý můj.

..............................

Včera v poledne skončila montáž.
Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis.
Byl jsem šťasten, jak jen může být šťastný filatelista , který drží v rukou cizokrajnou známku, daleko od svých, daleko od domova.
Otevřel jsem tvůj dopis a začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj.

Vtom kdosi otevřel dveře, jak už to v horku bývá.
Byla to náhoda či osud? Kdo ví?
Mé album sice ulétlo v průvanu,
ale já držel v ruce tvůj dopis,
který začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj.