o žebříku do patra

Znáte ty dva kominíky, co ve větvích stromu čekají na tragédii? A když nepřijde, znechuceně se odvrátí?
Ne?

• Dějství první a poslední: Staré budovy, tma, déšť, ponurá atmosféra

Nevím, jak jsem se v těch místech zase jednou vzal. Bydlel jsem tu pár let, ale naposledy jsem tuhle starou dělnickou čtvrt v jednom našem velkém městě navštívil před mnoha lety. Tentokrát ale na mne působila ještě více ponuře. Myslel jsem si, že po dávné potopě, která čtvrt před lety pustošila, se zdejší zasadili o to, aby jejich domovy a prostředí, ve kterém žijí, vypadaly moderněji, světleji, barevněji, vzdušněji a vůbec přívětivěji jak k nim samým, tak i k návštěvníkům.

Vůbec jsem neměl v úmyslu sem zajít, ale nějakým podivným zásahem osudu jsem se tady ocitl a procházel se po důvěrně známých místech a najednou jsem uviděl ten průjezd. Ano ten, který jsem kdysi každé ráno musel projít cestou do práce a večer jsem vždy naslouchal, zda za tmavými otlučenými zdmi nečíhá nějaké nebezpečí.

Rozhodl jsem se podívat do míst, kde jsem strávil určitý čas svého života. Zahnul jsem tedy do průjezdu. Věděl jsem, že ve třetím bloku budov, které následovaly, byl ten náš kamrlík. Jen jsem to tady nepoznával. Budovy byly daleko větší, bez jediného zvuku a světla. Skoro jsem zabloudil, vlastně opravdu jsem přešel ten správný vchod. Musel jsem se trochu vrátit, abych ho konečně uviděl. Vzpomínám si, že první překážkou byl vchodový schod, na který jsem téměř nemohl vylézt. Byla to spíš zídka než schod. Ale pak se přede mnou otevřelo obrovské schodiště, takové to, jak z jedné strany je tmavá, začouzená zeď a z druhé volný prostor bez zábradlí. Schodiště bylo pekelně kluzké a já si říkal, že pamatuje ještě ten požár sousedního skladiště, jehož jsme byli před lety svědky.

Tenkrát začalo hořet v noci. Ráno jsme odjížděli na zájezd do Berlína. Docela náročná akce, navíc byla Zuzka v pátém měsíci s Filípkem. Noc jsme prožili venku, a když jsme se k ránu vrátili na pár minut spánku do začouzeného pokoje, ještě celý následující den jsme smrkali saze.

Ten smrad tu byl pořád. Když se mi podařilo vystoupat až k hlavnímu vchodu, ulevilo se mi. Snad už se všechno změní. Jen jsem měl strach z možného setkání s nájemníky. Přece jen je to už dlouhá doba. Bůhví kdo tu nyní bydlí a já vlastně za nikým nejdu. Vysvětlujte někomu, že se jen tak jdete podívat do jejich domu. Proč asi?

V tu chvíli někde nahoře klaply dveře. No nic, nasadím nejpříjemnější výraz co znám, pozdravím a bude to snad v pohodě. Přišel jsem ke schodům na chodbě a teprve teď jsem si uvědomil, že to vlastně nejsou schody, ale jakási „parafráze“ žebříku. Železná tyč, okolo které jsou přichyceny šlapky. A dolů už se hnal jakýsi fousáč. Pozdravil jsem, ale on si mě ani nevšiml. Čekal jsem, až zmizí z dohledu, abych mohl pokračovat v cestě. Jenže on ten žebřík vlastně směřoval dolů a já musel najít ten, jehož šlapky mířily vzhůru. A tak jsem lezl. Už dávno netrpím závratí, alespoň ne tou panickou, přesto tento výstup nebyl příjemný. Ve chvíli, kdy se měl žebřík otočit směrem ke druhé straně, končil. Jo, končil. Další začínal úplně někde jinde a já seznal, že mi nezbude nic jiného než opatrně slézt zpět. Byl to nekonečný sestup. Už nevím, jaké všechny možné myšlenky se mi honily hlavou, jen jsem se zuby nehty snažil neuklouznout po tom vlhkém žebříku a nespadnout někam do prázdného prostoru.

• Futuristická scéna, park, maminky s kočárky, zmrzlinář se zmrzlinou, strom, zasklená věž z temnou budovou a…

Byl jsem už dole, když mě podivné tušení přikázalo podívat se za sebe. Uviděl jsem obrovskou skleněnou plochu a za ní obraz, který se naprosto vymykal dosavadní atmosféře. Prosluněný park byl plný dětí a maminek, někde vzadu prodával zmrzlinář zmrzlinu a všichni byli zabráni do svých her a povídání s přáteli. V centru parku stal strom a v jeho větvích jsem uviděl dva kominíky, kteří s upřeným výrazem koukali na mne. Když zpozorovali můj pohled, rychle se odvrátili a já v ten okamžik zjistil, co se děje. Ne já je pozoroval, to oni mne. Ne oni byli za sklem, to já. Zvedl jsem hlavu a v ohromné výšce jsem uviděl ty, kteří chtěli po žebřících vylézt přede mnou. Byli tam někteří zakleslí i několik let a jejich prázdné, vytřeštěné oči prozrazovaly, co se mohlo stát i mně.

""""""""""""""""""""""

…tenhle příběh je pravda,
ať sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal.
Teď jen do Snáře se podívat,
neb tento sen dnes v noci se mi zdál…

o dívce s páskou na očích

Krylova písnička Nevidomá dívka patří mezi těch jeho pár, které neburcují, které nespílají zkaženému světu, jejichž text nám nedrtí duši a neleze do svědomí, v níž neútočí proti samozvané moci a všepřítomné hlouposti. Je to písnička smutná, ale přitom krásná. Je to „jednoduchá“ písnička o dívce s páskou na očích. Ty uvozovky jsou na místě. I jednoduchý Krylův text v jeho podání mrazí, těší, bolí či hřeje. Tato písnička patří k mým zamilovaným. Nekamenujte mě tedy, prosím, za to, že jsem se pokusil o její doplnění. Snad proto, že je krátká a já ji musím pouštět neustále dokola.


V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na podzim na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Pohádku o mluvícím ptáku
nechá si přečíst z notesu,
pak pošle polibek po chmýří na bodláku
na vymyšlenou adresu.

Pohádku o mluvícím ptáku
a o třech zlatých jabloních,
a taky o lásce, jež v černých květech máku,
přivezou jezdci na koních.

Pohádku o kouzelném slůvku,
jež vzbudí všechny zakleté,
pohádku o duze, jež spává na ostrůvku,
na kterém poklad najdete.

Rukama dotýká se květů
a neruší ji motýli,
jen trochu hraje si s řetízkem amuletu
jen na chvíli…

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Rukama dotýká se země
zelenou trávou zbarvené,
pak sundá pásku a hlavou vzhlédne ke mně,
já spatřím oči zkalené.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu
a maličko se zastyděl,
když pohnula rukou, stín ostnatýho drátu
já ve své duši uviděl.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu,
mým srdcem břitva projela,
myšlenka na dcerku, jež vnímá svého tátu,
mě pohltila docela.

Pohádka o statečném princi,
co zachrání ji vždycky včas,
a taky o kaši a o čarovném hrnci,
vzpomínky drtí zas a zas.

Ten oheň jakoby vzplál znovu,
nový den ještě nevyšel,
bolest a žár, ty oba přišly k slovu,
jen statečný princ nepřišel.

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Pohádku o kouzelné rybce
a o třech splněných přáních,
ty už zná nazpaměť, i o bezedné sýpce,
i o rolničkách na saních.

Pohlédne směrem, kde jsou ptáci,
a usměje se po chvíli
i když je nevidí, tak ví, že pro legraci
udělaj vše, co slíbili.

Rukama dotýká se kolem,
k bělostným květům přivoní
a potom zvedne se a běží napříč polem.
Tak kdopak z nás ji dohoní?

Letí jak vítr, který fučí
a hřeje jak slunce v létě,
u lesa zastaví a se smíchem nás učí
o tom, co krásy na světě…

A proto nechme ji, ach nechme ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechme ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na jaře na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Rukama dotýká se nebe,
jež tmavé navždy zůstane
a v trávě rosa ranní mokrá je a zebe,
…

děvčátko moje…
dotýkám se tebe…

o bohu, co si zakryl tvář

Jeho příbytek byste marně hledali. Hovořit o příbytku je také zavádějící. Bydlel v nádherné, bleděmodře zářící a přepychově zařízené vile. O supermoderních vymoženostech, které mu pomáhali sledovat vše, co se ve světě děje, lidé ještě vůbec neměli potuchy. Jako každého dospívajícího ho v tomto věku však zajímaly především mejdany a vyjížďky se svými milionářskými vrstevníky. Ve škole vynikal v biologických a evolučních předmětech, ale jinak ho výuka absolutně nebavila; patřil ke studentům, kteří pro ránu nejdou nikdy daleko a jeho účast v bitkách byla známá po celém širém okolí. Rodiče, jenž jinak o svého syna téměř nejevili zájem, však velmi štědře dotovali školu, která byla z velké časti z těchto darů živa. Navíc, odmyslíme-li skutečnost, že byl grázlík, byl v jistém smyslu i génius. Ve svém věku posunul hranice poznání vývoje společnosti, zákonů evoluce, které sám pomáhal řídit, na dříve nemyslitelnou úroveň. Ve studovně vily, kterou mu hned po narození koupili rodiče, si podávaly ruce největší vědecké kapacity a obdivovaly, s jakou precizností dokáže spojovat jednotlivé struktury hmoty spolu s primitivními organismy, s jakou dokonalostí umí využívat pohyb a gravitaci a s jakou elegancí a nadhledem pracuje se samotnou evolucí. Právě tato jeho schopnost ho již nyní řadila mezi nejznámější persóny své doby.

Dnes ale neměl náladu na návštěvy, na neustálé poplácávání po ramenou a stovky otázek a obdivných pohledů. Potřeboval vypadnout, pořádně se opít, zapomenout na všechny starosti a pochyby, které ho polední dobou zaplavovaly. Poprvé ve svém životě prožíval podobné stavy a myšlenky, které ho napadaly, mu působily divoké sny. Měl strach, pocit, jenž nikdy nepoznal. Po několika měsících pokusů, které provázelo mnoho chyb a zbytečných vývojových opomenutí a špatných směrů, častých zdánlivě neřešitelných situací, se mu podařilo vytvořit úžasnou kolonii mikroorganismů a postupem času je přetvářet k obrazu svému. Tyto organismy byly až neuvěřitelně učenlivé a přizpůsobivé. Zdánlivé pudové chování časem přerůstalo v něco, co by se s velkou dávkou představivosti dalo nazvat mírně inteligentním jednáním. O těchto svých pokusech zatím s nikým nemluvil. Bylo tak zázračné a vzrušující stvořit nový chápající život. Doposud se se vším vypořádával rychle a bez okolků, když se něco nedařilo, zničil to nebo nechal vymřít a šel dál. Nevadilo mu působit bolest, dokonce ho to svým způsobem těšilo, ale teď ovládal něco, co stvořil. Byl Stvořitelem.

Seděl na pohovce a přemýšlel, jak naložit s touto nečekanou situací. Vyzvánějící zvonek ignoroval, částečně už byl rozhodnut, co udělá. Jakékoli vyrušení ho mohlo vrhnout zpět do nejistoty. Ty mrňavé příšerky se vyvíjely nebývalou rychlostí. Bylo jich mnoho a byly velmi krvežíznivé. Pro svůj životní prostor byly schopny se ničit a zabíjet. Svou vlastní povahou se až neskutečně podobaly jemu. A teď se mu stalo, že nechápal. Nechápal, jak něco, co nemá rozum, co prostě nemůže být inteligentní, i když se to tak zdánlivě chová, může být podobno jemu, příslušníku nejdokonalejšího druhu, který kdy vznikl ve všehomíru. Na obrazovce monitoru sledoval dění na Zemi. Poslal na ni nedávno dynamickým impulsem svou podobiznu. Místo toho, aby „mikrouše“ uklidnil, začaly být ještě divočejší. Sledoval, jak jednotlivé jejich skupiny „pochopily“ jeho poselství. Stal se jim Bohem. Začaly se mezi sebou vraždit už ne jen pro svůj životní prostor, ale i v jeho jménu. A včera udělaly něco nečekaného. Když se podíval na monitor, uviděl, jak se několik z nich odpoutalo od Země a pohybovalo se v okolním prostoru. Byl to sice jen kousek, ale bylo to jednoznačně proti všem gravitačním zákonům! Jednoduché organismy překonaly přitažlivost hmoty!

S podivnou obavou a nepříjemným pocitem hleděl nad sebe a v podvědomí se mu otvíral obraz o něm samotném. Měl strach, velký strach. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to, co se mu honí hlavou, je neskutečně bláznivé, naprosto se vymykající zdravému rozumu, ale tato jeho noční můra k němu zalétala stále blíže. Zkusil proniknout svým ostřížím zrakem přes strop svého pokoje a pohlédnout do co možná největší dálky, do nekonečných dálav všehomíra. Když on dokáže stvořit organismy k obrazu svému, ať už jsou jakkoliv primitivní, nedělá někdo podobné pokusy s ním, nevidí naopak v něm někdo neinteligentní, jednoduchou bytost, kterou lze v případě špatného rozmaru rozšlápnout jako jepici?

Zvonek nepřestával vyzvánět. Vykoukl z okna a uviděl spolužáka, jenž ho gesty zval k nim. To ho vrátilo do reality. Nebude se stresovat kvůli nesmyslům. To je to, co potřeboval: Pořádně se opít, vyrazit na super mejdan, zapomenout chvíli na skutečný svět.

Podíval se ještě jednou do velkého proskleného vesmíru, uloženého ve studovně a zaměřil své oči na malé Slunce kdesi na okraji. V jeho stínu se mezi dalšími planetami otáčela Země, malinký bod, zcela nepatrná a bezvýznamná tečka v rámci Universa, jejíž „obyvatelé“ už začali kolonizovat své bezprostřední okolí. Chvíli zaváhal, ale pak sáhl rukou do vesmíru, uchopil Zemi do svých prstů a vědom si toho, že je Bůh a Stvořitel, zakryl si tvář a jedním stiskem ji rozdrtil. Pak oči otevřel, zapálil si cigaretu a z lednice vytáhl jemně orosenou láhev piva.

Zítra je taky den.

…………..

U zrodu této povídky stála písnička Suchého a Šlitra, ve které ta mrcha střela uprostřed jeho čela našla si cíl, rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář. Původně se vůbec nemělo jednat o příběh, spíše o úvahu o vlivu náboženství na chod světa i život „náš i jejich“. O tom, jak Bůh nedělá rozdíly, na rozdíl od mnoha těch, co v něj věří, tedy od mnoha těch, co říkaj, že v něj věří. Pak jsem si uvědomil, že úvaha o něčem takovém je hodně choulostivá a je k ní potřeba hodně času, kterého se ale fakt nedostává. To je aspoň fráze! Takže někdy jindy. I samotná pidipovídka prošla svým vývojem; od starého unaveného Boha, jenž ztratil sílu starat se o Svět až po mladého, rozmazleného fracka, který si hrál s vesmírem, uloženým ve svém pokoji. A jeho náhlé podezření, že ani on samotný nemusí být Bohem? Proč ne? Kdo ví, v jakém světě žijeme a jak dalece jsme schopni uvažovat a vidět, nakolik naše poznání stačí k pochopení. A o tom snad také někdy příště.