Ne?
- Dějství první a poslední: Staré budovy, tma, déšť, ponurá atmosféra
Nevím, jak jsem se v těch místech zase jednou vzal. Bydlel jsem tu pár let, ale naposledy jsem tuhle starou dělnickou čtvrt v jednom našem velkém městě navštívil před mnoha lety. Tentokrát ale na mne působila ještě více ponuře. Myslel jsem si, že po dávné potopě, která čtvrt před lety pustošila, se zdejší zasadili o to, aby jejich domovy a prostředí, ve kterém žijí, vypadaly moderněji, světleji, barevněji, vzdušněji a vůbec přívětivěji jak k nim samým, tak i k návštěvníkům.
Vůbec jsem neměl v úmyslu sem zajít, ale nějakým podivným zásahem osudu jsem se tady ocitl a procházel se po důvěrně známých místech a najednou jsem uviděl ten průjezd. Ano ten, který jsem kdysi každé ráno musel projít cestou do práce a večer jsem vždy naslouchal, zda za tmavými otlučenými zdmi nečíhá nějaké nebezpečí.
Rozhodl jsem se podívat do míst, kde jsem strávil určitý čas svého života. Zahnul jsem tedy do průjezdu. Věděl jsem, že ve třetím bloku budov, které následovaly, byl ten náš kamrlík. Jen jsem to tady nepoznával. Budovy byly daleko větší, bez jediného zvuku a světla. Skoro jsem zabloudil, vlastně opravdu jsem přešel ten správný vchod. Musel jsem se trochu vrátit, abych ho konečně uviděl. Vzpomínám si, že první překážkou byl vchodový schod, na který jsem téměř nemohl vylézt. Byla to spíš zídka než schod. Ale pak se přede mnou otevřelo obrovské schodiště, takové to, jak z jedné strany je tmavá, začouzená zeď a z druhé volný prostor bez zábradlí. Schodiště bylo pekelně kluzké a já si říkal, že pamatuje ještě ten požár sousedního skladiště, jehož jsme byli před lety svědky.
Tenkrát začalo hořet v noci. Ráno jsme odjížděli na zájezd do Berlína. Docela náročná akce, navíc byla Zuzka v pátém měsíci s Filípkem. Noc jsme prožili venku, a když jsme se k ránu vrátili na pár minut spánku do začouzeného pokoje, ještě celý následující den jsme smrkali saze.
Ten smrad tu byl pořád. Když se mi podařilo vystoupat až k hlavnímu vchodu, ulevilo se mi. Snad už se všechno změní. Jen jsem měl strach z možného setkání s nájemníky. Přece jen je to už dlouhá doba. Bůhví kdo tu nyní bydlí a já vlastně za nikým nejdu. Vysvětlujte někomu, že se jen tak jdete podívat do jejich domu. Proč asi?
V tu chvíli někde nahoře klaply dveře. No nic, nasadím nejpříjemnější výraz co znám, pozdravím a bude to snad v pohodě. Přišel jsem ke schodům na chodbě a teprve teď jsem si uvědomil, že to vlastně nejsou schody, ale jakási „parafráze“ žebříku. Železná tyč, okolo které jsou přichyceny šlapky. A dolů už se hnal jakýsi fousáč. Pozdravil jsem, ale on si mě ani nevšiml. Čekal jsem, až zmizí z dohledu, abych mohl pokračovat v cestě. Jenže on ten žebřík vlastně směřoval dolů a já musel najít ten, jehož šlapky mířily vzhůru. A tak jsem lezl. Už dávno netrpím závratí, alespoň ne tou panickou, přesto tento výstup nebyl příjemný. Ve chvíli, kdy se měl žebřík otočit směrem ke druhé straně, končil. Jo, končil. Další začínal úplně někde jinde a já seznal, že mi nezbude nic jiného než opatrně slézt zpět. Byl to nekonečný sestup. Už nevím, jaké všechny možné myšlenky se mi honily hlavou, jen jsem se zuby nehty snažil neuklouznout po tom vlhkém žebříku a nespadnout někam do prázdného prostoru.
- Futuristická scéna, park, maminky s kočárky, zmrzlinář se zmrzlinou, strom, zasklená věž z temnou budovou a…
Byl jsem už dole, když mě podivné tušení přikázalo podívat se za sebe. Uviděl jsem obrovskou skleněnou plochu a za ní obraz, který se naprosto vymykal dosavadní atmosféře. Prosluněný park byl plný dětí a maminek, někde vzadu prodával zmrzlinář zmrzlinu a všichni byli zabráni do svých her a povídání s přáteli. V centru parku stal strom a v jeho větvích jsem uviděl dva kominíky, kteří s upřeným výrazem koukali na mne. Když zpozorovali můj pohled, rychle se odvrátili a já v ten okamžik zjistil, co se děje. Ne já je pozoroval, to oni mne. Ne oni byli za sklem, to já. Zvedl jsem hlavu a v ohromné výšce jsem uviděl ty, kteří chtěli po žebřících vylézt přede mnou. Byli tam někteří zakleslí i několik let a jejich prázdné, vytřeštěné oči prozrazovaly, co se mohlo stát i mně.
""""""""""""""""""""""
…tenhle příběh je pravda,
ať sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal.
Teď jen do Snáře se podívat,
neb tento sen dnes v noci se mi zdál…
Žádné komentáře:
Okomentovat