o bohu, co si zakryl tvář

Jeho příbytek byste marně hledali. Hovořit o příbytku je také zavádějící. Bydlel v nádherné, bleděmodře zářící a přepychově zařízené vile. O supermoderních vymoženostech, které mu pomáhali sledovat vše, co se ve světě děje, lidé ještě vůbec neměli potuchy. Jako každého dospívajícího ho v tomto věku však zajímaly především mejdany a vyjížďky se svými milionářskými vrstevníky. Ve škole vynikal v biologických a evolučních předmětech, ale jinak ho výuka absolutně nebavila; patřil ke studentům, kteří pro ránu nejdou nikdy daleko a jeho účast v bitkách byla známá po celém širém okolí. Rodiče, jenž jinak o svého syna téměř nejevili zájem, však velmi štědře dotovali školu, která byla z velké časti z těchto darů živa. Navíc, odmyslíme-li skutečnost, že byl grázlík, byl v jistém smyslu i génius. Ve svém věku posunul hranice poznání vývoje společnosti, zákonů evoluce, které sám pomáhal řídit, na dříve nemyslitelnou úroveň. Ve studovně vily, kterou mu hned po narození koupili rodiče, si podávaly ruce největší vědecké kapacity a obdivovaly, s jakou precizností dokáže spojovat jednotlivé struktury hmoty spolu s primitivními organismy, s jakou dokonalostí umí využívat pohyb a gravitaci a s jakou elegancí a nadhledem pracuje se samotnou evolucí. Právě tato jeho schopnost ho již nyní řadila mezi nejznámější persóny své doby.

Dnes ale neměl náladu na návštěvy, na neustálé poplácávání po ramenou a stovky otázek a obdivných pohledů. Potřeboval vypadnout, pořádně se opít, zapomenout na všechny starosti a pochyby, které ho polední dobou zaplavovaly. Poprvé ve svém životě prožíval podobné stavy a myšlenky, které ho napadaly, mu působily divoké sny. Měl strach, pocit, jenž nikdy nepoznal. Po několika měsících pokusů, které provázelo mnoho chyb a zbytečných vývojových opomenutí a špatných směrů, častých zdánlivě neřešitelných situací, se mu podařilo vytvořit úžasnou kolonii mikroorganismů a postupem času je přetvářet k obrazu svému. Tyto organismy byly až neuvěřitelně učenlivé a přizpůsobivé. Zdánlivé pudové chování časem přerůstalo v něco, co by se s velkou dávkou představivosti dalo nazvat mírně inteligentním jednáním. O těchto svých pokusech zatím s nikým nemluvil. Bylo tak zázračné a vzrušující stvořit nový chápající život. Doposud se se vším vypořádával rychle a bez okolků, když se něco nedařilo, zničil to nebo nechal vymřít a šel dál. Nevadilo mu působit bolest, dokonce ho to svým způsobem těšilo, ale teď ovládal něco, co stvořil. Byl Stvořitelem.

Seděl na pohovce a přemýšlel, jak naložit s touto nečekanou situací. Vyzvánějící zvonek ignoroval, částečně už byl rozhodnut, co udělá. Jakékoli vyrušení ho mohlo vrhnout zpět do nejistoty. Ty mrňavé příšerky se vyvíjely nebývalou rychlostí. Bylo jich mnoho a byly velmi krvežíznivé. Pro svůj životní prostor byly schopny se ničit a zabíjet. Svou vlastní povahou se až neskutečně podobaly jemu. A teď se mu stalo, že nechápal. Nechápal, jak něco, co nemá rozum, co prostě nemůže být inteligentní, i když se to tak zdánlivě chová, může být podobno jemu, příslušníku nejdokonalejšího druhu, který kdy vznikl ve všehomíru. Na obrazovce monitoru sledoval dění na Zemi. Poslal na ni nedávno dynamickým impulsem svou podobiznu. Místo toho, aby „mikrouše“ uklidnil, začaly být ještě divočejší. Sledoval, jak jednotlivé jejich skupiny „pochopily“ jeho poselství. Stal se jim Bohem. Začaly se mezi sebou vraždit už ne jen pro svůj životní prostor, ale i v jeho jménu. A včera udělaly něco nečekaného. Když se podíval na monitor, uviděl, jak se několik z nich odpoutalo od Země a pohybovalo se v okolním prostoru. Byl to sice jen kousek, ale bylo to jednoznačně proti všem gravitačním zákonům! Jednoduché organismy překonaly přitažlivost hmoty!

S podivnou obavou a nepříjemným pocitem hleděl nad sebe a v podvědomí se mu otvíral obraz o něm samotném. Měl strach, velký strach. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to, co se mu honí hlavou, je neskutečně bláznivé, naprosto se vymykající zdravému rozumu, ale tato jeho noční můra k němu zalétala stále blíže. Zkusil proniknout svým ostřížím zrakem přes strop svého pokoje a pohlédnout do co možná největší dálky, do nekonečných dálav všehomíra. Když on dokáže stvořit organismy k obrazu svému, ať už jsou jakkoliv primitivní, nedělá někdo podobné pokusy s ním, nevidí naopak v něm někdo neinteligentní, jednoduchou bytost, kterou lze v případě špatného rozmaru rozšlápnout jako jepici?

Zvonek nepřestával vyzvánět. Vykoukl z okna a uviděl spolužáka, jenž ho gesty zval k nim. To ho vrátilo do reality. Nebude se stresovat kvůli nesmyslům. To je to, co potřeboval: Pořádně se opít, vyrazit na super mejdan, zapomenout chvíli na skutečný svět.

Podíval se ještě jednou do velkého proskleného vesmíru, uloženého ve studovně a zaměřil své oči na malé Slunce kdesi na okraji. V jeho stínu se mezi dalšími planetami otáčela Země, malinký bod, zcela nepatrná a bezvýznamná tečka v rámci Universa, jejíž „obyvatelé“ už začali kolonizovat své bezprostřední okolí. Chvíli zaváhal, ale pak sáhl rukou do vesmíru, uchopil Zemi do svých prstů a vědom si toho, že je Bůh a Stvořitel, zakryl si tvář a jedním stiskem ji rozdrtil. Pak oči otevřel, zapálil si cigaretu a z lednice vytáhl jemně orosenou láhev piva.

Zítra je taky den.

…………..

U zrodu této povídky stála písnička Suchého a Šlitra, ve které ta mrcha střela uprostřed jeho čela našla si cíl, rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář. Původně se vůbec nemělo jednat o příběh, spíše o úvahu o vlivu náboženství na chod světa i život „náš i jejich“. O tom, jak Bůh nedělá rozdíly, na rozdíl od mnoha těch, co v něj věří, tedy od mnoha těch, co říkaj, že v něj věří. Pak jsem si uvědomil, že úvaha o něčem takovém je hodně choulostivá a je k ní potřeba hodně času, kterého se ale fakt nedostává. To je aspoň fráze! Takže někdy jindy. I samotná pidipovídka prošla svým vývojem; od starého unaveného Boha, jenž ztratil sílu starat se o Svět až po mladého, rozmazleného fracka, který si hrál s vesmírem, uloženým ve svém pokoji. A jeho náhlé podezření, že ani on samotný nemusí být Bohem? Proč ne? Kdo ví, v jakém světě žijeme a jak dalece jsme schopni uvažovat a vidět, nakolik naše poznání stačí k pochopení. A o tom snad také někdy příště.