23. března roku 1976 se jen pár kilometrů od města Brescia našel ohořelý vrak automobilu Lancia Flavia. Nestalo se nic zvláštního, podobných nálezů bylo v té době spousta, a tak místní policie případ odložila. Mohlo se jednat o daňový podvod či o jiný zločin, mohlo se jednat o nešťastnou náhodu, kdy nechtěli být účastníci obtěžováni zbytečnou italskou byrokracií. Každopádně byl sepsán protokol, vrak na nějakou dobu uschován a věc byla zapomenuta.
Viera byla odjakživa tak trochu zvláštní. Na škole moc přátel neměla, vlastně nikoho. Studium umění na mantovské univerzitě brala především jako příležitost dostat se do velkého světa. Byla to hubená dívka, s dozadu učesanými vlasy a velkým copem, snažíc se na sebe upoutat pozornost univerzitních profesorů. Nikoliv ovšem jako výborná žačka, ale spíše přednostmi, kterých se jí ovšem mnoho nedostávalo. Pocházela z docela chudé, ale velmi zbožné mantovanské rodiny, takže dbát o svůj zevnějšek začala až ve chvíli, kdy zjistila, že upoutat profesory prostě jinak nestačí. Studijními výsledky se jí to rozhodně podařit nemohlo, a tak začala chodit ke kadeřníkovi, šít si šaty dle poslední módy v domnění, že to jejímu vzhledu a postavě pomůže. A pomohlo. Ale jinak, než původně zamýšlela. Zčistajasna se v její blízkosti objevil Alessandro Carlucci. Ano, ten Carlucci, vlastnící několik exklusivních módních obchodů v Miláně. Tenkrát jsem ji vlastně poznala. Bylo to na Carlucciho módní přehlídce v Mantově.
………………………
Promiňte, zapomněla jsem. Jmenuji se Paola, Paola Delgado. Je mi třicet dva let, narodila jsem se v Mantově a vystudovala žurnalistiku na milánské univerzitě. Vždy mě zajímal módní svět, mými favority byl Versace, Armani, Costradino. To jsou ti, kteří dokázali fascinovat, spojit naprostou ujetost s totálním konzervatismem. Versaceho tvorba i život byl jeden proud, pojil se v neuvěřitelných souvislostech, někdy se zdálo, že spíše jeho práce tvoří ho samotného, než naopak. Ale přišel Carluci. Když jsem poprvé uviděla na výstavě v galerii na milánském Corso Europa jeho návrhy, jen nehnutě jsem stála a ztrácela dech při pohledu na barevné a odvážné kreace a říkala si, jak tohle vše bude vypadat na ženském těle. O dva měsíce později jsem byla jako čerstvá absolventka novinářské fakulty vyslána svým prvním zaměstnavatelem, redakcí Mantova Oggi, na módní přehlídku Alessandra Carlucciho. Ano, byla to ta přehlídka, kde jsem ji poznala. Vieru.
Byla jedinou osobou, která byla pověřena jednáním s novináři. Všichni mí mužští kolegové přišli tenkrát zkrátka. Viera si vybrala mne. Novinářští konkurenti to brali těžce, ale mne, jako eléva, to nesmírně polichotilo. Byl to zvláštní rozhovor. Viera hovořila především o sobě. A hovořila tak sugestivně, že jsem za ty dvě hodiny vyprávění měla pocit, jako bych ji znala odmalička. Již dávno nebyla tou shrbenou, hubenou dívenkou, jakou se prezentovala. Byla to mladá, cílevědomá, pěkně upravená a s mimořádnou citlivostí a vkusem oblečená žena. Žádná výstřednost, žádná provokace, která by nějakým způsobem ukazovala na Vieru, co by přítelkyni Alessandra Carlucciho. Naopak, vypadala, jakoby se do tohoto prostředí ani nehodila. Také mně brzy ujistila, že kromě práce nemá ke Carluccimu žádné závazky. To by si prý dala, říkala mi se smíchem. Ne, je opravdu pouze jeho manažerkou, stará se mu o peníze, o výstavy a přehlídky, vede mu účetnictví a zařizuje nejrůznější úřední záležitosti. Vidíte, povídala a smála se, já se svým studiem umění, kde jsem skončila.
Přesto jsem jako žena vycítila, že její vztah ke Carluccimu není jen tak profesionální. Zkoušela jsem ji dotlačit k odpovědi, ale vždy se jen pousmála a otočila se k úplně jinému tématu. Ale přece jen se v jedné chvíli zapomněla a mám pocit, že hned, jakmile si uvědomila, co mi říká, se stáhla a rozhovor ukončila. Přiznala, že Carlucci je velmi zvláštní muž, ne nijak pohledný, má však velmi pronikavý, záhadný a uhrančivý pohled, ze kterého mnoho žen doslova ztratí hlavu i pojem o čase. Byla by bláhová, kdyby mu též podlehla. V tu chvíli se odmlčela a odvrátila ke mně zády. Snažila jsem se jí dát ještě několik otázek, ale neodpovídala. Poznala jsem, že mě takto žádá, abych ji opustila. Ve chvíli, kdy jsem otevírala dveře, se však otočila a já uviděla její lesklé oči. Běžte se podívat na figuríny, pochopíte, řekla. Vrátní, kteří už vyprovázeli poslední hosty, mi na můj dotaz, zda by mi ukázali cestu k figurínám, jen neochotně odpověděli, že přehlídka již končí a že mám opustit budovu. Přesto stačil jejich jediný pohled někam skrze mne a okamžitě mi ukázali na dveře, vedoucí do archívu, nacházejícího se ve sklepeních muzea, ve kterém se módní přehlídka Alessandra Carlucciho konala. Otočila jsem se a za svými zády uviděla Vieru, jak chladným pohledem probodává vrátného. Pokynula mi a otevřela dveře do archívu. Pochopíte, řekla ještě jednou a zmizela ve společnosti mantovské smetánky.
……………………
Chvíli trvalo, než si mé oči přivyknuly slabému přítmí sklepního prostoru. Když jsem však uviděla pouze skříně, z nichž některé byly pootevřené a plné různých zaprášených listin, přičítala jsem to pouze nějakému podivnému humoru slečny Viery. Proč mě sem, proboha, posílala? To jsem ještě netušila, že mě příští, stejně temná, ale přece jen podivně zvláštním modrým světlem podbarvená místnost, přichystá překvapení. Při pohledu na těch několik skleněných vitrín a jejich obsah jsem vykřikla hrůzou. Uvnitř strnule sedělo několik žen, oblečených do nádherných rób. Během následující chvilky jsem poznala, že to jsou jen neuvěřitelně věrně postavené figuríny, úlek způsobila ta skutečnost, že ani jedna z nich neměla hlavu. Ale jak říkám, první dojem byl ohromující a strašidelný. Ve slabém světle nebylo vidět jejich znetvoření, byly především zvýrazněny křivky těl, na nichž právem vynikaly Carlucciho kreace. Přistoupila jsem k první vitríně a z naprosté blízkosti pozorovala vzrušující jemnost detailů, které při zběžném pohledu přehlédnete. V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě tyto podrobnosti, tato až přirozená živost obyčejných figurín, dělá z Carlucciho tvorby tu nezaměnitelnou a půvabnou eleganci, která vrstvu za vrstvou přechází do vašeho podvědomí a působí na nejniternější pocity lidského vjemu. Pochopila jsem. Pochopila jsem slova Viery, pochopila jsem výraz jejího pohledu, slzy v jejich očích i to, že mnoho žen „ztratí hlavu“ při setkání s Mistrem. Začala jsem tušit, že i se mnou se děje něco zvláštního, nepochopitelného, něco, co se nedá slovy popsat, ale přitom to zřetelně cítíte, probíhá vám to tělem a nutí vás to zhluboka dýchat.
Nevím, jak dlouho jsem strávila ve sklepení. Nemohla jsem odtrhnout pohled od té nevýslovné krásy, která mě uchvátila. Přehlídka již zajisté skončila, když jsem pocítila podivný pocit. Najednou jsem si zřetelně uvědomila, že nejsem v místnosti sama. Otočila jsem hlavu, ale nikoho neviděla, kolem mne jenom spousta stínů, vystupujících z těch magických ženských figurín. Ještě jednou jsem se porozhlédla okolo a rozhodla se vrátit do výstavní místnosti. Mýlila jsem se, ačkoli se strážní již poněkolikáté snažili vyklidit sál, ten byl stále ještě plný konverzujících návštěvníků. Já však, plna nádherných, i když také trochu tajuplných, pocitů se vydala k východu. Nechtěla jsem více s nikým hovořit, toužila jsem po samotě, po místě, kde bych mohla v klidu přemýšlet a třídit dojmy. Málem se mi to povedlo, ale přece jen mě stačila zastihnout Viera. Asi jsem vypadala opravdu nepřístupně, jen se rozpačitě usmála, já jí hlavou pokynula a vydala se sama do noční Mantovy.
……………….
S Vierou jsme se od té doby často viděly. Nevím, snad ve mně našla nějaké zalíbení, docela často se mi svěřovala se svými tužbami i starostmi a já zase vyzvídala, co Carlucci a toužila po setkání s ním. Zrazovala mě od toho, říkala, že má nad ženami podivuhodnou moc, žádná mu neodolá. Ale já byla neoblomná. Zajímalo mne, kam zmizely všechny ty ženy, jak se mohlo stát, že jsem se žádnou z nich nehovořila. A tolikrát jsem se snažila alespoň jednu z nich vypátrat. Byla jsem zvědavá, jak se mu daří ženy takto ovládat. Vždyť i já od toho večera v Mantově měla myšlenky jenom pro něj. Celý můj život měl teď jediný cíl: poznat tohoto zvláštního, tajemstvími opředeného muže, muže, kterého jsem znala je z magazínů a módních časopisů, za kterého vše řešila pouze Viera. Často jsem chodívala kolem výkladů jeho galerie na milánském Corso Europa a mlčky a se vzrušením sledovala kolemjdoucí, kteří se zastavovali a nadšeně a s okouzlením obdivovali Carlucciho poslední modely.
………………..
Včera mi Viera zavolala. Ze začátku hovořila velmi obecně, potom se pomalu rozpovídala a až mě udivila tím, co říkala. Zmínila se o tom, jak skončilo hodně jeho obdivovatelek. S mnoha z nich vytvořil později intimnější vztah a když ho chtěl ukončit, jeho „citlivá duše“ mu nedovolila nechat je bez prostředků. a tak všem zařídil lukrativní místa vedoucích nebo i majitelek jeho filiálek po celém světě. Ale pravá bomba měla přijít o něco později. Řekla mi, že o mně Carlucci už dlouhou dobu ví, že obdivuje mé články i váží si mého úsudku. Rozplýval se prý nad mým citem a nad tím, s jakou grácií a porozuměním jsem tehdy v katakombách mantovského muzea obdivovala jeho dílo. Tak přece tam někdo byl! Snad sám Carlucci! A že mne zve k sobě do galerie na skleničku vína a vzájemné poznání. Viera mě začala zrazovat, ale až mě to bylo protivné. Tolik probděných nocí jsem snila o této chvíli. Co si ta Viera vůbec myslí??
………………
Dnes je den D.
Jsem až zmatená z toho, jak dokážu být nervózní. Všechno mi padá, každodenní rutinní pobyt v koupelně se dnes stává stresujícím zážitkem, stále zakopávám o nejrůznější svoje věci poházené po bytě, nevím, co na sebe. Já, které oblékání a vkus nečiní potíže. Je mi přes třicet a třesu se jak malá holka. Nic, už je to za mnou. Zamykám auto a vidím přes ulici Vieru, jak na mne mává. Běžím, ani nekoukám přes cestu. Ne, chovej se důstojně! vyčítám si. Přicházím ke galerii a napadá mě, že je nějaká jiná. Možná je to tím, v jaké jsem zrovna kondici. Prostě dnešní návštěva se hodně liší od těch dosavadních. Ale to mě už vítá Viera. Ptá se mě, jak se mi daří, zda se těším na setkání a povídá věci, jako bych byla člověkem, kterého nezná. Nechápu ten obrat v jejím jednání. Dnešek je pro mne svátkem a ona se mi ho hned zezačátku snaží znepříjemnit. Asi opravdu žárlí, asi se v ní opravdu projevují ženské vlastnosti. Je to vlastně povzbuzující zjištění, že žena, která si do této chvíle zakládala na své nestrannosti, dokáže tak špatně zakrývat své city. Ale už mě pouští otevřenými dveřmi do mistrova ateliéru. Ještě si stačím uvědomit, že ve výkladu je prázdno, není tam jediná figurína a těším se, že kromě očekávaných věci mi mistr přichystal ještě nějaké překvapení.
Okamžik, vyhrknu na poslední chvíli a letím ještě k autu. Otevřu svou malou Lancii a diktafon, který sebou nosím snad od nepaměti vložím do přihrádky pod volantem. Nebudu tě teď nějakou dobu potřebovat. A zítra, snad zítra, se pro tebe vrátím a napovídám ti takovejch věcí. Tak, a vypínám...
Během roku 1977 byl vyslýchán Alessandro Carlucci i jeho spolupracovníci ohledně několika případů zmizelých osob. Byl pouze jedním z podezřelých. Všechny pohřešované ženy s ním byly jistým způsobem spojovány. Nepotvrdily se však domněnky několika vyšetřovatelů, že zmizelé ženy byly zavražděny a po balzamování vystaveny jako figuríny v Carlucciho ateliérech.
Teprve po několika měsících neúspěšného hledání slečny Delgado, která zmizela beze stopy začátkem roku 1976, se milánská policie dostala ke starému protokolu z Brescii. Okamžitě zalarmovala tamější policii, která znovu, a podstatně pozorněji, prozkoumala ohořelý vrak Lancii Flavia. Pod volantem nalezla schránku, v níž byl nalezen diktafon s novinářčinými záznamy. Stal se z nich důležitý důkaz v kauze Carlucci. Ale jen jedním z mnoha, Paolino tělo nebylo nikdy nalezeno. Carlucci byl osvobozen a jeho dalších osudech, stejně jako o osudech jeho milenky Viery není nic známo.
