čtvrtek 13. listopadu 2008

o podzimu

Prší.

Žlutě.

Já stojím nepohnutě

Zlatem zalité jsou hrobky

Kde jednou pokloním se

Září.

Žlutě.

Vojáci na redutě

Holubům hážou drobky

Tam slzy uroní se

Sněží.

Žlutě.

Děla již znějí dutě

Slepí vylézají z kobky

A pěkně ustrojí se

Pálí.

Žlutě.

Život již nezní krutě

Provází od kolébky


…...


A s tím spokojí se



Žlutě

Prší.

Slunce je na návrší

A větve stromů holé

Každý rok přihodí se

Žlutě

Září.

Jak svíce na oltáři

Poustevníci v bájném dole

Od křížů oprostí se

Žlutě

Sněží.

Lavička na nábřeží

A vítr v jednom kole

Babička pomodlí se

Žlutě

Pálí.

Pomalu mizí v dáli

Za ním pozlacená pole

Před zimou schovají se


...............

Hřeje.

Žlutě.

Za chvíli obejmu tě

Zasypu tisíci slůvky

A tváře..

zasmějí se

neděle 10. srpna 2008

o ježkovi a jelenovi

Potká jelen ježka:

Ježku, ježku, ty máš ale plešku.

A ježek odpoví:

Jelene, jelene, ty jsi ale debil.

úterý 24. června 2008

o červené podprsence

Když mne napadl název,... a vůbec, když mi poprvé ulpěl zrak na předmětu doličném, napadlo mě, že by to byl dobrý titulek pro vyprávění. O červené podprsence. Je zvláštní, jak se vám něco vryje do hlavy a není schopno se z ní dostat, i když… vlastně se ani moc nesnažíte. A navíc, čím více to v mozku šrotuje, čím více se vám zalíbí nadpis "O červené podprsence", tím méně víte, co vůbec psát. Takže začínám a přitom nevím, jak toto vyprávění skončím.


Jmenuje se Tereza, ta, co ji nosí. Je jí sedmnáct, osmnáct, možná devatenáct, možná ale i pětadvacet - nezjištěno. Neznám ji moc, včera jsme se viděli, pozdravili, představili, tj. vše. A tak jediné co o ní vím, že má červenou podprsenku. Vlastně jsem tu podprsenku ani neviděl (jak bych také mohl?), měla červené tílko s ramínky na ramínkách, které krášlily ještě jiná ramínka. Ta červená. Prostě ladily k jejímu tělu i tílku a mé oči, které si tohoto obvykle nevšímají, poslaly informace o červené podprsence slečny Terezy všemi dostupnými cestami nervové soustavy do mozku, ve kterém se usídlila snad natrvalo. A jak pomoci k jejímu vysvobození? Povídat o ní, povídat a říci světu, jaká úžasná věc se tyto dny přihodila, že byl objeven smysl života, elixír nezávislosti a věčného žití spolu s kamenem mudrců. Červená podprsenka. Viděl někdy někdo něco krásnějšího, viděl někdy někdo něco tajemnějšího? Vykukují jen ramínka (co i tak je těžké identifikovat), která ji celou drží spolu s náplní schovanou uvnitř. Je jedno, či je zaplněna do posledního místečka nebo jen se zatím, či snad jednou provždy, marně snaží dotknout jemného, mladého těla celou plochou, všemi okraji nebo snad nezachytit, pomoci osvobodit.

Červená podprsenka se pro mne stala symbolem. Uviděl jsem ji poprvé, možná jen poprvé si jí všimnul, nebo snad i její nositelka mě přinutila sjet pohledem níž. To ale nejsou důležité věci. Stala se symbolem naděje a víry na jedné straně, symbolem útlaku a touhy po svobodě na druhé straně. A taky maličkostí, jednou z mnoha, která vám utkví v paměti, i když zapomenete na slečnu, co ji nosí; dávno nebudete vědět, jak vypadala, jaké měla vlasy, nemluvě o očích, zda byla silná či štíhlounká, rusovlasá a pihovatá, jestli měla ploché nohy a lakované nehty. Ale červená podprsenka, její tvar i úzká ramínka, maličkost, které jste si jednoho večera na rastu v italské Umbrii všimli jen tak, náhodou, zůstane pořád v mysli. Přidá se k dalším maličkostem, zdánlivě nesouvisejícím, které ale spolu vytvoří úžasný kaleidoskop vzpomínek, názorů, pocitů, strastí i radostí, jenž jsou smyslem života a život dělají vzrušujícím.


:::::::::::::


Jestli existuje slečna, co nosí červenou podprsenku, jestli se dokonce jmenuje Tereza a jestli jsem ji viděl někdy na rastu v italské Umbrii, to vím jen já. Možná se jmenuje Patricie, možná Šárka, možná Laura, možná Božena. Možná nikdo takový není, ale o drobnosti, které dohromady utvářejí život, jeho součásti, zajímavosti či zázraky, o ty zakopnete na každém kroku. Tak třeba takový mravenec.

Proč mravenec?


…………………………….


Dnes jsem ji ráno uviděl. Na sobě čisté bílé tričko a pod ním … šok. Nic se nevyjímá, nic vás nezaujme. Z bílých ramínek bíle zářícího trička se klubou bílá ramínka podprsenky. Bílé podprsenky. Sedím u stolu před hotelem, horko k zbláznění a po noze mi leze mravenec. Takový ten malý, co zkoumá nové cesty, o kterých ještě nikdo z jeho skupiny neví. Zajímá mě tento malý živočich, úžasný pracant a dříč, přemýšlím o jeho inteligenci i vrozených instinktech a snažím se porozumět jeho chování. Třeba myslí; jinak než my, ale myslí. Brblá si pod tykadla svou mravenštinou, proč na něj asi tak zírám. Zírám, protože mě zajímá - na rozdíl od bílých podprsenek.

pátek 30. května 2008

Komu patří její úsměv?

Arabská píseň

Jdem oba, já i Ali

Pohrouženi do hovoru

V tmavém průčelí kupcova domu

Naše mysl zalétá ke slunci

Co ulétá západním směrem

Jde proti nám

Postava zahalená

Jen z obličeje na nás hledí dvě oči

Jako černé olivy

A úsměv její

Míří k nám, míří ke mně

I dolíčky v jemné tváři

Říkají jasně, tobě patřím…


Dech můj sílí a srdce vhání krev

Rychleji a rychleji

Do těla

Dívka mine nás

Však

Úsměv její jak strůjce osudu

Počíná si

Vždyť zamrazí v okamžiku

Kdy podívám se vedle

Vidím ostré rysy Aliho

Jeho tvář v nábožném rozechvění

Ukáže mi

Komu patřil dívčin úsměv


Ali je dobrý hoch

Krásně oblečen

Čte a umí předčítat

Teď vím, že jemu patřil úsměv

Dívky

Co jak duch záře prošla

Kolem nás


Žal mne zaplavuje

Po chvíli rozbřesku

Který nad hlavou mi

Duši pročistil

A já znovu vpad do smutku

Který léta převyšuje

Vše co dělám, jak žiju

Jak modlím se

Nic nedokáže překročit hradby studu

A znechucení

Nad sebou i životem


....................

Již jaro a půl měsíce poté

Co nejkrásnější žena

Přítele mého poctila svým úsměvem

Ten úsměv stále

Drásá duši a jako kletbu počítám

Ho v životě

Zaryl se hluboko a vytáhnout nejde

Nepřeji si to, jen trýzní mě, nenechá mě žít

To vědomí

Že Ali, můj přítel jediný

Vlastníkem úsměvu nejkrásnějšího v srdci je


.......................


Jdu sám

Pohroužen do samoty

V tmavém průčelí kupcova domu

Má mysl zalétá ke hvězdám

Co ulétájí západním směrem

Jde proti mně

Postava zahalená

Jen z obličeje na mě hledí dvě oči

Jako černé olivy

A úsměv její

Míří ke mně

I dolíčky v jemné tváři

Říkají jasně, tobě patřím…

Dech můj sílí a srdce vhání krev

Rychleji a rychleji

Do těla

Dívka mine mne

Však

Úsměv její jak strůjce osudu

Počíná si

Ohlédnu se

Zřím tvář její jak na mne se dívá

Jak oči černé upřeny jsou na mne

Dolíčky v tváři zas rozzáří mou duši

A její srdce a její rety

Odpoví mé touze

Můj úsměv již tenkrát patřil tobě

A mé srdce patří ti i dnes




neděle 6. dubna 2008

předobědová balada

Tatí, já ti řeknu básničku, překvapil mě dnes tříletý Šimon. Není sice vegetarián, ale až takhle...
I mě to překvapilo.

Prosím, prosím, prooooosím
prosím, prosím, prooooosím
a ještě k tomu sním kočku.

pátek 4. dubna 2008

jedna dvě,

Jedna dvě,
máma jde,
nese pytel
mouky.

Šimonek
se raduje,
že bude péct
pečivo.

pátek 28. března 2008

o ztracené hlavě

23. března roku 1976 se jen pár kilometrů od města Brescia našel ohořelý vrak automobilu Lancia Flavia. Nestalo se nic zvláštního, podobných nálezů bylo v té době spousta, a tak místní policie případ odložila. Mohlo se jednat o daňový podvod či o jiný zločin, mohlo se jednat o nešťastnou náhodu, kdy nechtěli být účastníci obtěžováni zbytečnou italskou byrokracií. Každopádně byl sepsán protokol, vrak na nějakou dobu uschován a věc byla zapomenuta.

Viera byla odjakživa tak trochu zvláštní. Na škole moc přátel neměla, vlastně nikoho. Studium umění na mantovské univerzitě brala především jako příležitost dostat se do velkého světa. Byla to hubená dívka, s dozadu učesanými vlasy a velkým copem, snažíc se na sebe upoutat pozornost univerzitních profesorů. Nikoliv ovšem jako výborná žačka, ale spíše přednostmi, kterých se jí ovšem mnoho nedostávalo. Pocházela z docela chudé, ale velmi zbožné mantovanské rodiny, takže dbát o svůj zevnějšek začala až ve chvíli, kdy zjistila, že upoutat profesory prostě jinak nestačí. Studijními výsledky se jí to rozhodně podařit nemohlo, a tak začala chodit ke kadeřníkovi, šít si šaty dle poslední módy v domnění, že to jejímu vzhledu a postavě pomůže. A pomohlo. Ale jinak, než původně zamýšlela. Zčistajasna se v její blízkosti objevil Alessandro Carlucci. Ano, ten Carlucci, vlastnící několik exklusivních módních obchodů v Miláně. Tenkrát jsem ji vlastně poznala. Bylo to na Carlucciho módní přehlídce v Mantově.


………………………


Promiňte, zapomněla jsem. Jmenuji se Paola, Paola Delgado. Je mi třicet dva let, narodila jsem se v Mantově a vystudovala žurnalistiku na milánské univerzitě. Vždy mě zajímal módní svět, mými favority byl Versace, Armani, Costradino. To jsou ti, kteří dokázali fascinovat, spojit naprostou ujetost s totálním konzervatismem. Versaceho tvorba i život byl jeden proud, pojil se v neuvěřitelných souvislostech, někdy se zdálo, že spíše jeho práce tvoří ho samotného, než naopak. Ale přišel Carluci. Když jsem poprvé uviděla na výstavě v galerii na milánském Corso Europa jeho návrhy, jen nehnutě jsem stála a ztrácela dech při pohledu na barevné a odvážné kreace a říkala si, jak tohle vše bude vypadat na ženském těle. O dva měsíce později jsem byla jako čerstvá absolventka novinářské fakulty vyslána svým prvním zaměstnavatelem, redakcí Mantova Oggi, na módní přehlídku Alessandra Carlucciho. Ano, byla to ta přehlídka, kde jsem ji poznala. Vieru.


Byla jedinou osobou, která byla pověřena jednáním s novináři. Všichni mí mužští kolegové přišli tenkrát zkrátka. Viera si vybrala mne. Novinářští konkurenti to brali těžce, ale mne, jako eléva, to nesmírně polichotilo. Byl to zvláštní rozhovor. Viera hovořila především o sobě. A hovořila tak sugestivně, že jsem za ty dvě hodiny vyprávění měla pocit, jako bych ji znala odmalička. Již dávno nebyla tou shrbenou, hubenou dívenkou, jakou se prezentovala. Byla to mladá, cílevědomá, pěkně upravená a s mimořádnou citlivostí a vkusem oblečená žena. Žádná výstřednost, žádná provokace, která by nějakým způsobem ukazovala na Vieru, co by přítelkyni Alessandra Carlucciho. Naopak, vypadala, jakoby se do tohoto prostředí ani nehodila. Také mně brzy ujistila, že kromě práce nemá ke Carluccimu žádné závazky. To by si prý dala, říkala mi se smíchem. Ne, je opravdu pouze jeho manažerkou, stará se mu o peníze, o výstavy a přehlídky, vede mu účetnictví a zařizuje nejrůznější úřední záležitosti. Vidíte, povídala a smála se, já se svým studiem umění, kde jsem skončila.


Přesto jsem jako žena vycítila, že její vztah ke Carluccimu není jen tak profesionální. Zkoušela jsem ji dotlačit k odpovědi, ale vždy se jen pousmála a otočila se k úplně jinému tématu. Ale přece jen se v jedné chvíli zapomněla a mám pocit, že hned, jakmile si uvědomila, co mi říká, se stáhla a rozhovor ukončila. Přiznala, že Carlucci je velmi zvláštní muž, ne nijak pohledný, má však velmi pronikavý, záhadný a uhrančivý pohled, ze kterého mnoho žen doslova ztratí hlavu i pojem o čase. Byla by bláhová, kdyby mu též podlehla. V tu chvíli se odmlčela a odvrátila ke mně zády. Snažila jsem se jí dát ještě několik otázek, ale neodpovídala. Poznala jsem, že mě takto žádá, abych ji opustila. Ve chvíli, kdy jsem otevírala dveře, se však otočila a já uviděla její lesklé oči. Běžte se podívat na figuríny, pochopíte, řekla. Vrátní, kteří už vyprovázeli poslední hosty, mi na můj dotaz, zda by mi ukázali cestu k figurínám, jen neochotně odpověděli, že přehlídka již končí a že mám opustit budovu. Přesto stačil jejich jediný pohled někam skrze mne a okamžitě mi ukázali na dveře, vedoucí do archívu, nacházejícího se ve sklepeních muzea, ve kterém se módní přehlídka Alessandra Carlucciho konala. Otočila jsem se a za svými zády uviděla Vieru, jak chladným pohledem probodává vrátného. Pokynula mi a otevřela dveře do archívu. Pochopíte, řekla ještě jednou a zmizela ve společnosti mantovské smetánky.


……………………

Chvíli trvalo, než si mé oči přivyknuly slabému přítmí sklepního prostoru. Když jsem však uviděla pouze skříně, z nichž některé byly pootevřené a plné různých zaprášených listin, přičítala jsem to pouze nějakému podivnému humoru slečny Viery. Proč mě sem, proboha, posílala? To jsem ještě netušila, že mě příští, stejně temná, ale přece jen podivně zvláštním modrým světlem podbarvená místnost, přichystá překvapení. Při pohledu na těch několik skleněných vitrín a jejich obsah jsem vykřikla hrůzou. Uvnitř strnule sedělo několik žen, oblečených do nádherných rób. Během následující chvilky jsem poznala, že to jsou jen neuvěřitelně věrně postavené figuríny, úlek způsobila ta skutečnost, že ani jedna z nich neměla hlavu. Ale jak říkám, první dojem byl ohromující a strašidelný. Ve slabém světle nebylo vidět jejich znetvoření, byly především zvýrazněny křivky těl, na nichž právem vynikaly Carlucciho kreace. Přistoupila jsem k první vitríně a z naprosté blízkosti pozorovala vzrušující jemnost detailů, které při zběžném pohledu přehlédnete. V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě tyto podrobnosti, tato až přirozená živost obyčejných figurín, dělá z Carlucciho tvorby tu nezaměnitelnou a půvabnou eleganci, která vrstvu za vrstvou přechází do vašeho podvědomí a působí na nejniternější pocity lidského vjemu. Pochopila jsem. Pochopila jsem slova Viery, pochopila jsem výraz jejího pohledu, slzy v jejich očích i to, že mnoho žen „ztratí hlavu“ při setkání s Mistrem. Začala jsem tušit, že i se mnou se děje něco zvláštního, nepochopitelného, něco, co se nedá slovy popsat, ale přitom to zřetelně cítíte, probíhá vám to tělem a nutí vás to zhluboka dýchat.


Nevím, jak dlouho jsem strávila ve sklepení. Nemohla jsem odtrhnout pohled od té nevýslovné krásy, která mě uchvátila. Přehlídka již zajisté skončila, když jsem pocítila podivný pocit. Najednou jsem si zřetelně uvědomila, že nejsem v místnosti sama. Otočila jsem hlavu, ale nikoho neviděla, kolem mne jenom spousta stínů, vystupujících z těch magických ženských figurín. Ještě jednou jsem se porozhlédla okolo a rozhodla se vrátit do výstavní místnosti. Mýlila jsem se, ačkoli se strážní již poněkolikáté snažili vyklidit sál, ten byl stále ještě plný konverzujících návštěvníků. Já však, plna nádherných, i když také trochu tajuplných, pocitů se vydala k východu. Nechtěla jsem více s nikým hovořit, toužila jsem po samotě, po místě, kde bych mohla v klidu přemýšlet a třídit dojmy. Málem se mi to povedlo, ale přece jen mě stačila zastihnout Viera. Asi jsem vypadala opravdu nepřístupně, jen se rozpačitě usmála, já jí hlavou pokynula a vydala se sama do noční Mantovy.


……………….


S Vierou jsme se od té doby často viděly. Nevím, snad ve mně našla nějaké zalíbení, docela často se mi svěřovala se svými tužbami i starostmi a já zase vyzvídala, co Carlucci a toužila po setkání s ním. Zrazovala mě od toho, říkala, že má nad ženami podivuhodnou moc, žádná mu neodolá. Ale já byla neoblomná. Zajímalo mne, kam zmizely všechny ty ženy, jak se mohlo stát, že jsem se žádnou z nich nehovořila. A tolikrát jsem se snažila alespoň jednu z nich vypátrat. Byla jsem zvědavá, jak se mu daří ženy takto ovládat. Vždyť i já od toho večera v Mantově měla myšlenky jenom pro něj. Celý můj život měl teď jediný cíl: poznat tohoto zvláštního, tajemstvími opředeného muže, muže, kterého jsem znala je z magazínů a módních časopisů, za kterého vše řešila pouze Viera. Často jsem chodívala kolem výkladů jeho galerie na milánském Corso Europa a mlčky a se vzrušením sledovala kolemjdoucí, kteří se zastavovali a nadšeně a s okouzlením obdivovali Carlucciho poslední modely.


………………..


Včera mi Viera zavolala. Ze začátku hovořila velmi obecně, potom se pomalu rozpovídala a až mě udivila tím, co říkala. Zmínila se o tom, jak skončilo hodně jeho obdivovatelek. S mnoha z nich vytvořil později intimnější vztah a když ho chtěl ukončit, jeho „citlivá duše“ mu nedovolila nechat je bez prostředků. a tak všem zařídil lukrativní místa vedoucích nebo i majitelek jeho filiálek po celém světě. Ale pravá bomba měla přijít o něco později. Řekla mi, že o mně Carlucci už dlouhou dobu ví, že obdivuje mé články i váží si mého úsudku. Rozplýval se prý nad mým citem a nad tím, s jakou grácií a porozuměním jsem tehdy v katakombách mantovského muzea obdivovala jeho dílo. Tak přece tam někdo byl! Snad sám Carlucci! A že mne zve k sobě do galerie na skleničku vína a vzájemné poznání. Viera mě začala zrazovat, ale až mě to bylo protivné. Tolik probděných nocí jsem snila o této chvíli. Co si ta Viera vůbec myslí??

………………


Dnes je den D.

Jsem až zmatená z toho, jak dokážu být nervózní. Všechno mi padá, každodenní rutinní pobyt v koupelně se dnes stává stresujícím zážitkem, stále zakopávám o nejrůznější svoje věci poházené po bytě, nevím, co na sebe. Já, které oblékání a vkus nečiní potíže. Je mi přes třicet a třesu se jak malá holka. Nic, už je to za mnou. Zamykám auto a vidím přes ulici Vieru, jak na mne mává. Běžím, ani nekoukám přes cestu. Ne, chovej se důstojně! vyčítám si. Přicházím ke galerii a napadá mě, že je nějaká jiná. Možná je to tím, v jaké jsem zrovna kondici. Prostě dnešní návštěva se hodně liší od těch dosavadních. Ale to mě už vítá Viera. Ptá se mě, jak se mi daří, zda se těším na setkání a povídá věci, jako bych byla člověkem, kterého nezná. Nechápu ten obrat v jejím jednání. Dnešek je pro mne svátkem a ona se mi ho hned zezačátku snaží znepříjemnit. Asi opravdu žárlí, asi se v ní opravdu projevují ženské vlastnosti. Je to vlastně povzbuzující zjištění, že žena, která si do této chvíle zakládala na své nestrannosti, dokáže tak špatně zakrývat své city. Ale už mě pouští otevřenými dveřmi do mistrova ateliéru. Ještě si stačím uvědomit, že ve výkladu je prázdno, není tam jediná figurína a těším se, že kromě očekávaných věci mi mistr přichystal ještě nějaké překvapení.

Okamžik, vyhrknu na poslední chvíli a letím ještě k autu. Otevřu svou malou Lancii a diktafon, který sebou nosím snad od nepaměti vložím do přihrádky pod volantem. Nebudu tě teď nějakou dobu potřebovat. A zítra, snad zítra, se pro tebe vrátím a napovídám ti takovejch věcí. Tak, a vypínám...




Během roku 1977 byl vyslýchán Alessandro Carlucci i jeho spolupracovníci ohledně několika případů zmizelých osob. Byl pouze jedním z podezřelých. Všechny pohřešované ženy s ním byly jistým způsobem spojovány. Nepotvrdily se však domněnky několika vyšetřovatelů, že zmizelé ženy byly zavražděny a po balzamování vystaveny jako figuríny v Carlucciho ateliérech.


Teprve po několika měsících neúspěšného hledání slečny Delgado, která zmizela beze stopy začátkem roku 1976, se milánská policie dostala ke starému protokolu z Brescii. Okamžitě zalarmovala tamější policii, která znovu, a podstatně pozorněji, prozkoumala ohořelý vrak Lancii Flavia. Pod volantem nalezla schránku, v níž byl nalezen diktafon s novinářčinými záznamy. Stal se z nich důležitý důkaz v kauze Carlucci. Ale jen jedním z mnoha, Paolino tělo nebylo nikdy nalezeno. Carlucci byl osvobozen a jeho dalších osudech, stejně jako o osudech jeho milenky Viery není nic známo.


sobota 15. března 2008

říkanka

Tak Šimonek má v posledních měsících podstatně větší invenci než já. Třeba dnes ráno:

Postavíme koleje,
maminka mě poleje?

pátek 8. února 2008

o vidličce a noži

Autorem této říkanky je tříletý Šimonek. Vymyslel ji dnes u oběda.
...............

Šla vidlička na procházku,
uvízla tam.
Uviděl ji nůž a ta vidlička
si tam hrála.

sobota 2. února 2008

o lavičce

Tam na březích Lago di Lugano se rozprostírá stejnojmenné město Lugano, "la bella citta" švýcarského kantonu Ticino. A na promenádě, táhnoucí se okolo jezera, mnozí z kolemjdoucích a korzujících využijí postavených laviček k odpočinku, k přemítání, k rozhovorům, k pauze mezi jednou procházkou, obědem a další procházkou. Třeba. A třeba taky ne. Těch červeně natřených laviček je tam mnoho. Jen jedna se však od ostatních něčím liší. Ta jedna jediná pamatuje dějiny, nejrůznější události, které se stávaly přímo na ní nebo v její blízkosti. Bývaly to příběhy jednoduché, příběhy, které i jejich aktéři brzy zapomněli nebo je za příběhy vůbec nepovažovali. Ale mnohé zůstaly nebo zůstávají v paměti lidí dosud.

U této lavičky se vedly nekonečné debaty o smyslu trvání švýcarské neutrality v předvečer první války. Zde se o několik let později pokoušeli italští fašisté vymyslet plán na připojení k Itálii. Demonstrace, ve které tehdy tyto snahy vyústili, ještě dnes jitří vášně v jinak klidném, někdy až nudném Švýcarsku.

Do italské části Švýcarska se často stahovali lidé, kteří ve své vlasti měli problémy se zákonem. Lidé, kteří však tvoří své vlastní zákony a sami je naplňují. Bossové italské mafie hojně využívají služeb zdejšího nezávislého bankovnictví. Nevěří ani italským bankám, i když mnohé mívali (nevím, jak teď) pod palcem. A tak i na této lavičce se konaly nelegální obchody, zde sedával padouch Terazzini a využíval zdánlivého pocitu bezpečí, vysmíval se marným pokusům palermského policejního ředitele Cattaniho o jeho zatčení. Protože lidi posedlí mocí se cítí neohrozitelní. Jen potřebují mít ve své blízkosti zástupy bodyguardů.

Ale tyto fakta sepsali už jiní. A tak se zaměřím spíše na ty méně známé, někým opovrhované, někdy možná až moc soukromé, rozhodně ne důležité pro svět (i když…), však v každém případě šťastné. Protože tahle lavička na břehu jezera je lavičkou zázraků.

Byly časy, kdy se zde z dětí stávali dospělí, ano, i v této veskrze konzervativní krajině. Nebo tady Marco nemohl pochopit, proč po tolika letech života je najednou sám. Inu lidé přicházejí, odcházejí a nikdo zde není na věky. Bylo mu těžce a tuto lavičku si vybral jako místo posledního pohledu na svět. Jenže si vybral špatně. Toto místo není určené k odchodům. Tohle místo vlévá novou krev do žil, novou naději do života, novou chuť poprat se s nepřízní osudu a všechny překážky obrátit ve svůj prospěch.

V dobách ještě ne tak zcela dávných tady začínal nový život mnoha těch, co už nedokázali trpět buzerací hloupých, malých, ale o to více škodných. Tady začínaly nové osudy lidí, co utíkali v rychlosti, bez rozloučení, z náhlého popudu. Zde se jim rozprostřel ten první, opravdový svobodný prostor, možnost zůstat nebo jet kamkoliv, žít dle svých vlastních schopností. Ano, právě tady, na lavičce zázraků.

Mladí i dospělí, staří či ti, do kterých byste to v životě neřekli, zde poprvé čekali na tu svou, na toho svého. A nebo podruhé, potřetí, vždyť je to jedno. Možná byla svědkem i rozchodů, trpkých a osudových rozhodnutí. Ale i tohle k životu patří a s každým koncem něco začíná, a co, to už záleží na každém zvlášť.

Možná na ní jednou kdosi měnil své názory na svět, ztratil víru v přátelství, v upřímnost, v normálnost, tak jak on ji chápal a snažil se přistoupit na hru těch ostatních. Třeba si myslel, že být podezíravý, egoistický a zlý mu pomůže pohodlněji přežít. Třeba se snažil naučit něčemu, v čem mnozí už byli vychováni. V tu chvíli si k němu ale přisedl někdo - a je úplně jedno, jestli to byl on nebo ona (i když ona je vždycky příjemnější :-)) - kdo mu pomohl vrátit zpět ztracenou víru. Svým chováním, svou bezprostředností, svou bezelstností, svou laskavostí, úsměvem, schopností vyprávět i poslouchat, vnímat a chápat. Ten okamžik mu dokázal, že ta jeho "normálnost" je ta pravá, že vše ostatní je anomálie, zbytečnost, která prorůstá tímto světem jak rakovina. Ale lék existuje. Jen léčba je tvrdá a bolestná. A bolesti se každý bojí.


Ale možná se mýlím. Možná se na ní nikdy nic nestalo, nebyla svědkem žádného příběhu, byla a je dodnes jen obyčejnou, červeně natřenou lavičkou, stejnou, jako všechny ostatní na břehu Lago di Lugano.
……………..

Přesto tato obyčejná, červeně natřená lavička zůstane navěky v mých vzpomínkách. To vím.

Lugano 4.6.2007