U této lavičky se vedly nekonečné debaty o smyslu trvání švýcarské neutrality v předvečer první války. Zde se o několik let později pokoušeli italští fašisté vymyslet plán na připojení k Itálii. Demonstrace, ve které tehdy tyto snahy vyústili, ještě dnes jitří vášně v jinak klidném, někdy až nudném Švýcarsku.
Do italské části Švýcarska se často stahovali lidé, kteří ve své vlasti měli problémy se zákonem. Lidé, kteří však tvoří své vlastní zákony a sami je naplňují. Bossové italské mafie hojně využívají služeb zdejšího nezávislého bankovnictví. Nevěří ani italským bankám, i když mnohé mívali (nevím, jak teď) pod palcem. A tak i na této lavičce se konaly nelegální obchody, zde sedával padouch Terazzini a využíval zdánlivého pocitu bezpečí, vysmíval se marným pokusům palermského policejního ředitele Cattaniho o jeho zatčení. Protože lidi posedlí mocí se cítí neohrozitelní. Jen potřebují mít ve své blízkosti zástupy bodyguardů.
Ale tyto fakta sepsali už jiní. A tak se zaměřím spíše na ty méně známé, někým opovrhované, někdy možná až moc soukromé, rozhodně ne důležité pro svět (i když…), však v každém případě šťastné. Protože tahle lavička na břehu jezera je lavičkou zázraků.
Byly časy, kdy se zde z dětí stávali dospělí, ano, i v této veskrze konzervativní krajině. Nebo tady Marco nemohl pochopit, proč po tolika letech života je najednou sám. Inu lidé přicházejí, odcházejí a nikdo zde není na věky. Bylo mu těžce a tuto lavičku si vybral jako místo posledního pohledu na svět. Jenže si vybral špatně. Toto místo není určené k odchodům. Tohle místo vlévá novou krev do žil, novou naději do života, novou chuť poprat se s nepřízní osudu a všechny překážky obrátit ve svůj prospěch.
V dobách ještě ne tak zcela dávných tady začínal nový život mnoha těch, co už nedokázali trpět buzerací hloupých, malých, ale o to více škodných. Tady začínaly nové osudy lidí, co utíkali v rychlosti, bez rozloučení, z náhlého popudu. Zde se jim rozprostřel ten první, opravdový svobodný prostor, možnost zůstat nebo jet kamkoliv, žít dle svých vlastních schopností. Ano, právě tady, na lavičce zázraků.
Mladí i dospělí, staří či ti, do kterých byste to v životě neřekli, zde poprvé čekali na tu svou, na toho svého. A nebo podruhé, potřetí, vždyť je to jedno. Možná byla svědkem i rozchodů, trpkých a osudových rozhodnutí. Ale i tohle k životu patří a s každým koncem něco začíná, a co, to už záleží na každém zvlášť.
Možná na ní jednou kdosi měnil své názory na svět, ztratil víru v přátelství, v upřímnost, v normálnost, tak jak on ji chápal a snažil se přistoupit na hru těch ostatních. Třeba si myslel, že být podezíravý, egoistický a zlý mu pomůže pohodlněji přežít. Třeba se snažil naučit něčemu, v čem mnozí už byli vychováni. V tu chvíli si k němu ale přisedl někdo - a je úplně jedno, jestli to byl on nebo ona (i když ona je vždycky příjemnější :-)) - kdo mu pomohl vrátit zpět ztracenou víru. Svým chováním, svou bezprostředností, svou bezelstností, svou laskavostí, úsměvem, schopností vyprávět i poslouchat, vnímat a chápat. Ten okamžik mu dokázal, že ta jeho "normálnost" je ta pravá, že vše ostatní je anomálie, zbytečnost, která prorůstá tímto světem jak rakovina. Ale lék existuje. Jen léčba je tvrdá a bolestná. A bolesti se každý bojí.
Ale možná se mýlím. Možná se na ní nikdy nic nestalo, nebyla svědkem žádného příběhu, byla a je dodnes jen obyčejnou, červeně natřenou lavičkou, stejnou, jako všechny ostatní na břehu Lago di Lugano.
……………..
Přesto tato obyčejná, červeně natřená lavička zůstane navěky v mých vzpomínkách. To vím.
Lugano 4.6.2007
Žádné komentáře:
Okomentovat