pondělí 17. prosince 2007

...

Miláčku
políbit na tvář
plus tvou svatozář
chtěl bych mít tu sebou

Dej mi jí kousek
srdce, ruce, ústa zebou
nemaje tady snář
tak co je s tebou
miláčku

Sny sní se
však pravda spoustu metrů chybí
tak daleko jsi
tady chladno
a jen tvoje oči slíbí
třpytem, zábleskem
že není radno
po ničem toužit
jen objetí a teplo svetru,
co dýchá vůni tvou
mě nutí soužit,
trpět bez tebe
v tom větru
co mele stále jen tu svou…

Miláčku
ruka jež dotýká se tváře
a jde níž
a níž
ode mne není možno vzít si svatozáře
ale lásky ano,
vždyť to víš

Doteky, co teplo tvého těla
přenášej na mne
a hřejí k zbláznění
rozpálí do běla
již žádné zmatení
nikoho nenapadne!!

Že kousek srdce mého
co drží se tě pevně
čeká na svůj zbytek
jenž přiletí

nepřinese kytek
a neuvidí prvně
ale miluje tě
a milovat tě bude…
až do smrti

Tokyo 17.12.2007

pondělí 1. října 2007

hrůzostrašná, a špatně končící, balada Vo Pilci

(Jaroslav Vrchlický, Karel Kryl, úprava biamart)

Byl jednou jeden Vo Pilec,
měl držkoidní bradu,
ten nemodlil se růženec,
měl hubu plnou smradu.

Na hlavě vlasy nebyly,
ni z vybledlého kvítí
a kapky chlastu různého
na triku se mu třpytí.

Tomu se jednou zastesklo
v domově, pod dozorem,
po lidech, co odjíždí
na zájezd v čase skorém.

On dávno slyšel o buse,
v němž pití teče proudem,
v němž sprostota si nezadá
s ni jakýmkoliv soudem.

Kde flašky celý boží den
si nezahalí líce,
kde řváti může o sto šest,
tak testovat své plíce.

Vzal do ruky svůj skromný pyj,
plášť rozhalil, svlék spodky,
a těšil se, jak přivine
ku retům láhev vodky.

Však běda! Jaká proměna!
V buse mír a klid,
naivní řeči o ničem…
‚Neee, začnu vám tu blít!!‘

A začal. Toť jeho vkus.
Kam těkavý zrak hledne,
kol jenom spoušť, kol jenom hnus
a láhve ne jen jedné!

Kam vkročil, zas ten starý řev
a zvratky z tlamy holé,
stoky chlastu, urážky i krev.
A nadávky?… Co, vole??

Dál on nosí zkázu tím busem zděšeným,
on strach má za spojence, jde s pyskem svěšeným.
Však netuší, že děti z té party, v které mrazí,
prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí.

A teplý vánek po poli
znovu pohrává si čile
a v autobuse – jaký div!
zas všichni tvářejí se mile.

Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a nezávazné laškování
plné smíchu je a lásek.

A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly.
Již genocida skončila,
ó, vítej, zítřku milý!

…………..

Pohádka je pohádka,
teď k realitě přejdem,
ta totiž jen málokdy
končívá happyendem.

Jste přeplněni optimismem,
co? Lidé moji drazí!
Však přijde další primitiv
a všechno opět zkazí.

čtvrtek 27. září 2007

o žebříku do patra

Znáte ty dva kominíky, co ve větvích stromu čekají na tragédii? A když nepřijde, znechuceně se odvrátí?
Ne?

  • Dějství první a poslední: Staré budovy, tma, déšť, ponurá atmosféra

Nevím, jak jsem se v těch místech zase jednou vzal. Bydlel jsem tu pár let, ale naposledy jsem tuhle starou dělnickou čtvrt v jednom našem velkém městě navštívil před mnoha lety. Tentokrát ale na mne působila ještě více ponuře. Myslel jsem si, že po dávné potopě, která čtvrt před lety pustošila, se zdejší zasadili o to, aby jejich domovy a prostředí, ve kterém žijí, vypadaly moderněji, světleji, barevněji, vzdušněji a vůbec přívětivěji jak k nim samým, tak i k návštěvníkům.

Vůbec jsem neměl v úmyslu sem zajít, ale nějakým podivným zásahem osudu jsem se tady ocitl a procházel se po důvěrně známých místech a najednou jsem uviděl ten průjezd. Ano ten, který jsem kdysi každé ráno musel projít cestou do práce a večer jsem vždy naslouchal, zda za tmavými otlučenými zdmi nečíhá nějaké nebezpečí.

Rozhodl jsem se podívat do míst, kde jsem strávil určitý čas svého života. Zahnul jsem tedy do průjezdu. Věděl jsem, že ve třetím bloku budov, které následovaly, byl ten náš kamrlík. Jen jsem to tady nepoznával. Budovy byly daleko větší, bez jediného zvuku a světla. Skoro jsem zabloudil, vlastně opravdu jsem přešel ten správný vchod. Musel jsem se trochu vrátit, abych ho konečně uviděl. Vzpomínám si, že první překážkou byl vchodový schod, na který jsem téměř nemohl vylézt. Byla to spíš zídka než schod. Ale pak se přede mnou otevřelo obrovské schodiště, takové to, jak z jedné strany je tmavá, začouzená zeď a z druhé volný prostor bez zábradlí. Schodiště bylo pekelně kluzké a já si říkal, že pamatuje ještě ten požár sousedního skladiště, jehož jsme byli před lety svědky.

Tenkrát začalo hořet v noci. Ráno jsme odjížděli na zájezd do Berlína. Docela náročná akce, navíc byla Zuzka v pátém měsíci s Filípkem. Noc jsme prožili venku, a když jsme se k ránu vrátili na pár minut spánku do začouzeného pokoje, ještě celý následující den jsme smrkali saze.

Ten smrad tu byl pořád. Když se mi podařilo vystoupat až k hlavnímu vchodu, ulevilo se mi. Snad už se všechno změní. Jen jsem měl strach z možného setkání s nájemníky. Přece jen je to už dlouhá doba. Bůhví kdo tu nyní bydlí a já vlastně za nikým nejdu. Vysvětlujte někomu, že se jen tak jdete podívat do jejich domu. Proč asi?

V tu chvíli někde nahoře klaply dveře. No nic, nasadím nejpříjemnější výraz co znám, pozdravím a bude to snad v pohodě. Přišel jsem ke schodům na chodbě a teprve teď jsem si uvědomil, že to vlastně nejsou schody, ale jakási „parafráze“ žebříku. Železná tyč, okolo které jsou přichyceny šlapky. A dolů už se hnal jakýsi fousáč. Pozdravil jsem, ale on si mě ani nevšiml. Čekal jsem, až zmizí z dohledu, abych mohl pokračovat v cestě. Jenže on ten žebřík vlastně směřoval dolů a já musel najít ten, jehož šlapky mířily vzhůru. A tak jsem lezl. Už dávno netrpím závratí, alespoň ne tou panickou, přesto tento výstup nebyl příjemný. Ve chvíli, kdy se měl žebřík otočit směrem ke druhé straně, končil. Jo, končil. Další začínal úplně někde jinde a já seznal, že mi nezbude nic jiného než opatrně slézt zpět. Byl to nekonečný sestup. Už nevím, jaké všechny možné myšlenky se mi honily hlavou, jen jsem se zuby nehty snažil neuklouznout po tom vlhkém žebříku a nespadnout někam do prázdného prostoru.

  • Futuristická scéna, park, maminky s kočárky, zmrzlinář se zmrzlinou, strom, zasklená věž z temnou budovou a…

Byl jsem už dole, když mě podivné tušení přikázalo podívat se za sebe. Uviděl jsem obrovskou skleněnou plochu a za ní obraz, který se naprosto vymykal dosavadní atmosféře. Prosluněný park byl plný dětí a maminek, někde vzadu prodával zmrzlinář zmrzlinu a všichni byli zabráni do svých her a povídání s přáteli. V centru parku stal strom a v jeho větvích jsem uviděl dva kominíky, kteří s upřeným výrazem koukali na mne. Když zpozorovali můj pohled, rychle se odvrátili a já v ten okamžik zjistil, co se děje. Ne já je pozoroval, to oni mne. Ne oni byli za sklem, to já. Zvedl jsem hlavu a v ohromné výšce jsem uviděl ty, kteří chtěli po žebřících vylézt přede mnou. Byli tam někteří zakleslí i několik let a jejich prázdné, vytřeštěné oči prozrazovaly, co se mohlo stát i mně.

""""""""""""""""""""""

…tenhle příběh je pravda,
ať sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal.
Teď jen do Snáře se podívat,
neb tento sen dnes v noci se mi zdál…

čtvrtek 20. září 2007

o dívce s páskou na očích

Krylova písnička Nevidomá dívka patří mezi těch jeho pár, které neburcují, které nespílají zkaženému světu, jejichž text nám nedrtí duši a neleze do svědomí, v níž neútočí proti samozvané moci a všepřítomné hlouposti. Je to písnička smutná, ale přitom krásná. Je to „jednoduchá“ písnička o dívce s páskou na očích. Ty uvozovky jsou na místě. I jednoduchý Krylův text v jeho podání mrazí, těší, bolí či hřeje. Tato písnička patří k mým zamilovaným. Nekamenujte mě tedy, prosím, za to, že jsem se pokusil o její doplnění. Snad proto, že je krátká a já ji musím pouštět neustále dokola.


V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na podzim na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Pohádku o mluvícím ptáku
nechá si přečíst z notesu,
pak pošle polibek po chmýří na bodláku
na vymyšlenou adresu.

Pohádku o mluvícím ptáku
a o třech zlatých jabloních,
a taky o lásce, jež v černých květech máku,
přivezou jezdci na koních.

Pohádku o kouzelném slůvku,
jež vzbudí všechny zakleté,
pohádku o duze, jež spává na ostrůvku,
na kterém poklad najdete.

Rukama dotýká se květů
a neruší ji motýli,
jen trochu hraje si s řetízkem amuletu
jen na chvíli…

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Rukama dotýká se země
zelenou trávou zbarvené,
pak sundá pásku a hlavou vzhlédne ke mně,
já spatřím oči zkalené.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu
a maličko se zastyděl,
když pohnula rukou, stín ostnatýho drátu
já ve své duši uviděl.

V těch očích zahlédl jsem ztrátu,
mým srdcem břitva projela,
myšlenka na dcerku, jež vnímá svého tátu,
mě pohltila docela.

Pohádka o statečném princi,
co zachrání ji vždycky včas,
a taky o kaši a o čarovném hrnci,
vzpomínky drtí zas a zas.

Ten oheň jakoby vzplál znovu,
nový den ještě nevyšel,
bolest a žár, ty oba přišly k slovu,
jen statečný princ nepřišel.

Prosím vás, nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechte ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

Pohádku o kouzelné rybce
a o třech splněných přáních,
ty už zná nazpaměť, i o bezedné sýpce,
i o rolničkách na saních.

Pohlédne směrem, kde jsou ptáci,
a usměje se po chvíli
i když je nevidí, tak ví, že pro legraci
udělaj vše, co slíbili.

Rukama dotýká se kolem,
k bělostným květům přivoní
a potom zvedne se a běží napříč polem.
Tak kdopak z nás ji dohoní?

Letí jak vítr, který fučí
a hřeje jak slunce v létě,
u lesa zastaví a se smíchem nás učí
o tom, co krásy na světě…

A proto nechme ji, ach nechme ji,
tu nevidomou dívku,
prosím vás nechme ji si hrát.
Vždyť možná hraje si
na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát.

V zahradě za cihlovou zídkou,
popsanou v slavných výročích,
sedává na jaře na trávě před besídkou
děvčátko s páskou na očích.

Rukama dotýká se nebe,
jež tmavé navždy zůstane
a v trávě rosa ranní mokrá je a zebe,


děvčátko moje…
dotýkám se tebe…

sobota 1. září 2007

o bohu, co si zakryl tvář

Jeho příbytek byste marně hledali. Hovořit o příbytku je také zavádějící. Bydlel v nádherné, bleděmodře zářící a přepychově zařízené vile. O supermoderních vymoženostech, které mu pomáhali sledovat vše, co se ve světě děje, lidé ještě vůbec neměli potuchy. Jako každého dospívajícího ho v tomto věku však zajímaly především mejdany a vyjížďky se svými milionářskými vrstevníky. Ve škole vynikal v biologických a evolučních předmětech, ale jinak ho výuka absolutně nebavila; patřil ke studentům, kteří pro ránu nejdou nikdy daleko a jeho účast v bitkách byla známá po celém širém okolí. Rodiče, jenž jinak o svého syna téměř nejevili zájem, však velmi štědře dotovali školu, která byla z velké časti z těchto darů živa. Navíc, odmyslíme-li skutečnost, že byl grázlík, byl v jistém smyslu i génius. Ve svém věku posunul hranice poznání vývoje společnosti, zákonů evoluce, které sám pomáhal řídit, na dříve nemyslitelnou úroveň. Ve studovně vily, kterou mu hned po narození koupili rodiče, si podávaly ruce největší vědecké kapacity a obdivovaly, s jakou precizností dokáže spojovat jednotlivé struktury hmoty spolu s primitivními organismy, s jakou dokonalostí umí využívat pohyb a gravitaci a s jakou elegancí a nadhledem pracuje se samotnou evolucí. Právě tato jeho schopnost ho již nyní řadila mezi nejznámější persóny své doby.

Dnes ale neměl náladu na návštěvy, na neustálé poplácávání po ramenou a stovky otázek a obdivných pohledů. Potřeboval vypadnout, pořádně se opít, zapomenout na všechny starosti a pochyby, které ho polední dobou zaplavovaly. Poprvé ve svém životě prožíval podobné stavy a myšlenky, které ho napadaly, mu působily divoké sny. Měl strach, pocit, jenž nikdy nepoznal. Po několika měsících pokusů, které provázelo mnoho chyb a zbytečných vývojových opomenutí a špatných směrů, častých zdánlivě neřešitelných situací, se mu podařilo vytvořit úžasnou kolonii mikroorganismů a postupem času je přetvářet k obrazu svému. Tyto organismy byly až neuvěřitelně učenlivé a přizpůsobivé. Zdánlivé pudové chování časem přerůstalo v něco, co by se s velkou dávkou představivosti dalo nazvat mírně inteligentním jednáním. O těchto svých pokusech zatím s nikým nemluvil. Bylo tak zázračné a vzrušující stvořit nový chápající život. Doposud se se vším vypořádával rychle a bez okolků, když se něco nedařilo, zničil to nebo nechal vymřít a šel dál. Nevadilo mu působit bolest, dokonce ho to svým způsobem těšilo, ale teď ovládal něco, co stvořil. Byl Stvořitelem.

Seděl na pohovce a přemýšlel, jak naložit s touto nečekanou situací. Vyzvánějící zvonek ignoroval, částečně už byl rozhodnut, co udělá. Jakékoli vyrušení ho mohlo vrhnout zpět do nejistoty. Ty mrňavé příšerky se vyvíjely nebývalou rychlostí. Bylo jich mnoho a byly velmi krvežíznivé. Pro svůj životní prostor byly schopny se ničit a zabíjet. Svou vlastní povahou se až neskutečně podobaly jemu. A teď se mu stalo, že nechápal. Nechápal, jak něco, co nemá rozum, co prostě nemůže být inteligentní, i když se to tak zdánlivě chová, může být podobno jemu, příslušníku nejdokonalejšího druhu, který kdy vznikl ve všehomíru. Na obrazovce monitoru sledoval dění na Zemi. Poslal na ni nedávno dynamickým impulsem svou podobiznu. Místo toho, aby „mikrouše“ uklidnil, začaly být ještě divočejší. Sledoval, jak jednotlivé jejich skupiny „pochopily“ jeho poselství. Stal se jim Bohem. Začaly se mezi sebou vraždit už ne jen pro svůj životní prostor, ale i v jeho jménu. A včera udělaly něco nečekaného. Když se podíval na monitor, uviděl, jak se několik z nich odpoutalo od Země a pohybovalo se v okolním prostoru. Byl to sice jen kousek, ale bylo to jednoznačně proti všem gravitačním zákonům! Jednoduché organismy překonaly přitažlivost hmoty!

S podivnou obavou a nepříjemným pocitem hleděl nad sebe a v podvědomí se mu otvíral obraz o něm samotném. Měl strach, velký strach. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to, co se mu honí hlavou, je neskutečně bláznivé, naprosto se vymykající zdravému rozumu, ale tato jeho noční můra k němu zalétala stále blíže. Zkusil proniknout svým ostřížím zrakem přes strop svého pokoje a pohlédnout do co možná největší dálky, do nekonečných dálav všehomíra. Když on dokáže stvořit organismy k obrazu svému, ať už jsou jakkoliv primitivní, nedělá někdo podobné pokusy s ním, nevidí naopak v něm někdo neinteligentní, jednoduchou bytost, kterou lze v případě špatného rozmaru rozšlápnout jako jepici?

Zvonek nepřestával vyzvánět. Vykoukl z okna a uviděl spolužáka, jenž ho gesty zval k nim. To ho vrátilo do reality. Nebude se stresovat kvůli nesmyslům. To je to, co potřeboval: Pořádně se opít, vyrazit na super mejdan, zapomenout chvíli na skutečný svět.

Podíval se ještě jednou do velkého proskleného vesmíru, uloženého ve studovně a zaměřil své oči na malé Slunce kdesi na okraji. V jeho stínu se mezi dalšími planetami otáčela Země, malinký bod, zcela nepatrná a bezvýznamná tečka v rámci Universa, jejíž „obyvatelé“ už začali kolonizovat své bezprostřední okolí. Chvíli zaváhal, ale pak sáhl rukou do vesmíru, uchopil Zemi do svých prstů a vědom si toho, že je Bůh a Stvořitel, zakryl si tvář a jedním stiskem ji rozdrtil. Pak oči otevřel, zapálil si cigaretu a z lednice vytáhl jemně orosenou láhev piva.

Zítra je taky den.

…………..

U zrodu této povídky stála písnička Suchého a Šlitra, ve které ta mrcha střela uprostřed jeho čela našla si cíl, rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář. Původně se vůbec nemělo jednat o příběh, spíše o úvahu o vlivu náboženství na chod světa i život „náš i jejich“. O tom, jak Bůh nedělá rozdíly, na rozdíl od mnoha těch, co v něj věří, tedy od mnoha těch, co říkaj, že v něj věří. Pak jsem si uvědomil, že úvaha o něčem takovém je hodně choulostivá a je k ní potřeba hodně času, kterého se ale fakt nedostává. To je aspoň fráze! Takže někdy jindy. I samotná pidipovídka prošla svým vývojem; od starého unaveného Boha, jenž ztratil sílu starat se o Svět až po mladého, rozmazleného fracka, který si hrál s vesmírem, uloženým ve svém pokoji. A jeho náhlé podezření, že ani on samotný nemusí být Bohem? Proč ne? Kdo ví, v jakém světě žijeme a jak dalece jsme schopni uvažovat a vidět, nakolik naše poznání stačí k pochopení. A o tom snad také někdy příště.

středa 29. srpna 2007

bota ze sheffieldu

V květnu 2007 jsem měl tu vzácnou možnost si v Anglii přečíst několik básní z tvorby pana Lumíra V. Mezi spoustou vážných, filozoficky pojatých básní se objevila i jedna hříčka o … . Téma zvláštní, zpracování úchvatné, navíc od vážných děl, jejichž tvorba trvala i roky, byla napsána prý během jednoho odpoledne. Při courání po Scheffieldu mi v kavárně naproti zdejší katedrále padla do oka stará bota, z níž byla vytvořena váza s květinami. Načež mě napadly následující verše. Je to blbůstka a její napsání také trvalo jedno odpoledne, jedno příjemně strávené odpoledne. Básničku jsem věnoval těm, na něž jsem za svého měsíčního pobytu v Anglii „neustále“ myslel :-)

Bota ze Sheffieldu

Tak koukám kolem,
co všechno prošlo mojím životem,
v kavárně pracuji,
ne pohozena někde za plotem.

Život se se mnou nemazlil,
dřív sestru měla jsem, než kdosi nohou svou
duši jí prorazil a nechal zesnulou
tam v trávě, mezi pavouky a šneky,
co ač domov měli, mršinou nepohrdli
a podivnými skřeky, dupáním a zvratky
kůži znesvětili a tím ji zahubili.
Mou sestru jedinou.

Co mužů poznala jsem,
co nohou zlíbala jsem.

Teď koukám kolem, jak lidi klábosej.
Pracuji v kavárně a je mi snad sto let,
dřív šlapala jsem chodník a byla na prodej,
zlo bylo v kurzu, však teď je mi hej
a vzpomínek mám tolik, že mohu vyprávět:

Můj první:
Elegán to byl,
vždyť nikdo jiný by mě nekoupil.
Byla jsem drahá, fešná, mladá, kůži jemnou…
Já těšila se, co bude dělat se mnou,
cítila, jak tváře moje blednou, kůže chvěla se…

však zklamání, když ani domů se mnou nezašel,
před dveřmi bytu zanechav mě chtěl
on odkop mě, šel ven za jinou.

Můj druhý podvodníkem byl.
Našel mě pohozenou, zmlácenou a v křeči…
Byl laskavý a něžný, já milovala jsem ho
jak staral se o mne, a s jakou péčí
masíroval mne a třel vonnými mastmi,
ruce jeho jak balzám působily, hladily mne a ústa jeho
šeptala mi primitivní slůvka, co zněla láskou
a vášnivými slastmi…

(jen nohy jeho jsem nepoznala)…
…Už dost řečí!!!..
Teď vím proč!
On jen využít mne chtěl, zušlechtit, zkrásnět
a prodat nad cenou.

Tím třetím floutek jakýs byl.
Koupiv mě šťastnou a zmámenou
bil mne, kopal, šlapal po mně a házel psům.
Že dožila jsem dnešním dnům
je spíše zázrak a vzkaz pokrytcům:

Co mužů potkala jsem,
co nohou zlíbala jsem.

A bylo dalších, však už žádných machrů,
zestárla jsem a pleť křivá,
jen tuláci čas od času
pozvali mne,
tak to bývá
a unavenou kůži mou
do kotle dali,
pak nechali všech těch čachrů,
když na trhu mne neprodali.
Kdo chtěl by starou, vrásčitou?

Můj osud jak osudem všech by býval,
též skončila bych někde na poli,
za zídkou skládka, smrad a krysy, a rány, co už nebolí,
neb celé toto soukolí,
co drtí mne
i okolí, už není,
není…

Není.
….

Co mužů potkala jsem,
však tenhle je jiný. Starý a smířen s životem,
on to byl, který našel mne tam za plotem
a s jednou librou v kapse, sám chudý a se mnou, mrzákem,
udělal něco, za co život stojí.

Starý, no nesmířen s osudem, libru k libře pobízel
zakrátko domek koupil, mě do nového oblék,
když hostům kávu nabízel,
tak kolemjdoucí vstoupil a nikdy neprohloupil
a již žádné ze všech zel
nemohlo zničit kouzlo,
jehož mnozí se tak bojí.

Co nohou zlíbala jsem,
dnes líbaj mě ti muži, k mým květům přivoní,
čekají své dívky, ženy, družky
jež nejsou jejich služky, tak jak já bývávala,
když je mladá nosívala,
nyní oni nosí stužky,
květy převázané
a příběhy mě krmí,
co svým drahým říkaj nad kávou,
já směji se a se slávou
dím: To kouzlo přátelství je, láska, láska s odvahou…!

Tak koukám kolem, co bude nyní,
co bude dále…
a těším se, kdo přisedne si dnes
ke mně
zde v kavárně,
v Sheffieldu
naproti katedrále…
….
Croydon 7.5.2007

středa 22. srpna 2007

o jednom pitomým hecu

Včera jsem se probudil a téměř jsem se nehnul. Spal jsem na zemi a pravou nohu jsem měl nějak podivně zastrčenou ve skříni. Uvízla mi mezi nepořádkem, co tam mám, žehlička se mi dřela do kotníku a kladivo, které spadlo s poličky, mi rozdrtilo palec. Řval jsem bolestí i hrůzou, kam to všechno ještě povede. Zkraje jsem si vždy vzpomněl na písničku Mám malý stan, mě na nohy táhne, nohy mi prostě koukaly z prostěradla a studily. Ten chlad mi procházel celým tělem a bylo to docela příjemné. Válel jsem se v peřinách a říkal si: Takhle prožít zbytek života! Jak rád bych nyní ta slova vzal zpátky. Dnes mi tak veselo není. Na posteli už několik týdnů nespím, nevejdu se na ni. Z bytu jsem se taky již nějaký ten pátek nedostal. Sousedům neotvírám a jídlo kupuji přes internet. Zpočátku můj podivný požadavek, že ho chci vozit jen v noci, odmítli respektovat, ale když jsem jim přidal těch pár stovek, obrátili. Každý týden mi nechávali zásilku nejnutnějšího jídla v jednu v noci před domem u vchodových dveří. A já, stále obtížněji, tajně, aby mě nikdo neviděl, scházel po schodech dolů, abych si vyzvedl tři úhledně zabalené balíky jídla. Chodit jsem už téměř nemohl, a tak jsem sestupoval takovými zvláštními, kymácejícími se pohyby, v kleče, každou chvíli si vyvracel koleno (zvláštní, že hlavně to levé – asi ho od mládí mám poškozené) a musel sklánět hlavu před podhledy, ale hlavně jsem se bál, že někoho potkám. Nyní už používám kladku vyrobenou ze součástek poházených po bytě a nechám si vše posílat přímo do okna v šestém patře. Ale i výroba pitomé kladky mi zabrala celý den. Představte si sebe, jak ležíte pod pohovkou, nemůžete se obrátit, od nedostatku pohybu vám dřevění celé tělo, a v této poloze stavíte miniaturní stroj, který musí fungovat, jinak zemřete hlady. Přesně takhle jsem se cítil, ačkoli jsem měl k dispozici celý svůj byt. Ale moje situace byla přece jen hodně odlišná.

Začínal jsem panikařit. Nohu jsem zaboha nemohl dostat ze skříně. Pořádně se posadit, vůbec už ne postavit, mi můj pokoj, který nyní používám jako ložnici, nedovolí. Bolí mě kosti, vlastně se bytem už jen tak plazím. Čekám na okamžik, kdy v něm zcela uvíznu. A já ale nejsem had, nemám tak ohebné tělo; jednou mě tu někdo určitě najde, zkroucenou příšeru, která nebyla schopna stočit se ve vlastním bytě. Asi to nebude krásný pohled.

Čas jde mimo mne. První den, kdy mi začaly padat nohy z postele, jsem šel do města a nechápavě zíral na všechny, kteří stejným způsobem civěli na mne. Všichni mi připadali nezvykle mrňaví. I já jsem se cítil nemotorně, každou chvíli do někoho vrážel, na hlavě samá boule a odřenina, ale byl jsem zároveň pohlcen jakýmsi zvláštním pocitem lehkosti, volnosti, nadřazenosti. Řeknete si, vždyť ti to muselo být jasné!! Nebylo. Copak je normální, abyste v pětadvaceti během jedné noci vyrostli o půl metru?

Doma jsem pak vytočil telefonní číslo. Ozval se obsazený tón. Trochu mě to zvedlo náladu, snad v tom nejsem sám a řešení této podivnosti je na cestě. Asi také volá, aby zjistila, co se to vlastně děje. Mezitím jsem se snažil trochu upravit. Všechny šaty mi byly malé, ale to časem zvládnu dokoupením všeho, co potřebuji. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být ještě horší. Už sama tato anomálie mi připadala tak neskutečná, že jsem věřil tomu, že prožívám pouze nějaký zlý sen. Hledal jsem v knihách i na internetu, jestli netrpím nějakou chorobou, zda jsou někde popsány podobné či totožné příznaky takového neuvěřitelného růstu. Pokud se to nezlepší, budu muset následující den navštívit v nemocnici svého lékaře.

Zkusil jsem jí ještě jednou zavolat. Tentokráte telefon vyzváněl, ale ani po deseti minutách ho nikdo nezvedal. Pomyslel jsem si, jestli už o ní ví, určitě jim řekne i o mně. To mě znovu trochu zklidnilo, ale čím déle jsem čekal, tím více jsem trpěl. Mozek začínal vynechávat a stále častěji se mnou cloumala panika. Volal jsem jí znovu a znovu. Mobil měla vypnutý a telefon doma vyzváněl a vyzváněl. Proč mě v tom nechává samotného? Vždyť jsme tam byli spolu! Začínalo se mi špatně dýchat. Přičítal jsem to stresu a snažil se ovládnout, zklidnit dech, kluby mě bolely a z nosu mi tekla krev. V kredenci jsem našel prášek na spaní. Usnul jsem brzy.

Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se navštívit doktora a když už jsem se k tomu donutil, bylo pozdě. Během několika dnů jsem se už nedostal ven z bytu. Kladka na dovoz jídla naštěstí fungovala, ale i když jsem jedl stále víc, byl jsem strašně slabý. Rostl jsem, ale ne do mohutnosti, jen do výšky. Kosti se mi natahovaly, tepenní stěny se tenčily a srdce stále obtížněji dokázalo pumpovat krev do celého těla. Po bytě se již šířil ohromný smrad zkaženého jídla, zvratků i výkalů. Nedokázal jsem se pohnout, natož uklízet. Nemohl jsem už žít jako člověk, vždyť jsem jím již nebyl. Kosti se prodlužovaly a zároveň i tenčily. Takto slabé nemohly vydržet, přesto, když se mi zlomil prostřední prst na levé ruce, nechápal jsem to. Stalo se mi to při obyčejném telefonování. Telefon jsem tou dobou již téměř nepoužíval, protože tlačítka byla pro mne příliš malá, nedokázal jsem je zmáčknout, tak veliké jsem měl prsty a to jediné, kterým vytáčím poslední použité číslo, dávno nefungovalo. Telefonní číslo, které vytáčíte, neexistuje, mi do omrzení oznamoval ženský hlas, natočený na magnetofonovém pásku. Při stisku tlačítka jsem neslyšel ani křupnutí. Najednou prst visel a nedokázal jsem ho ovládat. Bolelo to jako čert, ale zatím to byl pouze prst. Stehenní kost levé nohy se mi zlomila, když jsem se ji pokusil přetočit, protože jsem nedokázal snést bolest, kterou mi kost způsobovala tlakem na spodní sval. Nejen že jsem rostl, pomalu jsem se rozpadal jak hodně převařené kuře. Je to vlastně k smíchu. Jak se asi cítil Guliver, když ho trpaslíci přivázali lany k zemi? Jako já? Ne, jen se nemohl hýbat, ale jinak žil a vyjednal si s vězniteli svobodu. Kam se mám já obrátit? Může mne vůbec něco nebo někdo zachránit. Mám vztek, že jsem se o něco nepokusil dříve, ještě když jsem chodil dvoumetrový po ulicích a divil se a užíval nezvyklých pohledů od lidí i na svět, kdy jsem se cítil volný, lehký a vznášel se jak pták v oblacích. Bral jsem to nezodpovědně, trochu jako cynický žert, který se mnou někdo provádí. Nevěřil jsem, že to může takhle dopadnout.

Již celý den se snažím vyprostit svou nohu ze skříně. Zbytek těla je slabý, rozbolavělý a já únavou a bolestí omdlel. Probral jsem se za pár hodin zcela zaklíněný v bytě. Nemohu se hýbat a jen čekám, jak to skončí. Zhniju tady nebo se udusím vlastní vahou? Prasknou mi tepny, rozpadnu se nebo srdce jednoduše řekne DOST, nemá cenu takto zbytečně pracovat a přestane bít? Všechno jídlo, které mi zbylo, stejně vyzvracím. Jediné, co je zvláštní, je, že už jsem klidný, i tělo jako bych nevnímal. Vím, že umřu a těším se na to. Bezmocnější stejně nemohu být, a tak jen ležím, jednu nohu v obýváku, zaklíněnou ve skříni, druhou podivně zkroucenou směrem k oknu, hlava se mi opírá o nohu kuchyňského stolu a do zaplnění celého bytu mi zbývá několik decimetrů. Je ze mě živá, ležící socha, nebo spíše socha, která dýchá. Alespoň prozatím.

Telefon mám u hlavy, možná bych měl ještě jednou zavolat. Naposledy to zkusit. Jak je to s tou nadějí? Říká se, že umírá naposled. Blbá hra: Kdo umře dřív? Já nebo naděje? Pokouším se otočit hlavu směrem k telefonu. Jde to ztuha, ale podaří se. Sluchátko je vyvěšené a já rozpoznávám číselník a snad jen ztráta vědomí může způsobit, že čísla pomalu mizí a plynule přechází v jiný obraz:
Vidím louku… vlevo statek, vzrostlou kukuřici a posečená pole. Oči mi zvlhnou, když se celý okolní prostor rozzáří a já ucítím tu vůni, tu krásnou, sladkou vůni jejího mladého těla…

--------------------------

Před třemi měsíci jsem se ve Švýcarsku seznámil s Kamilou. Byla tam jen tak, prý cestuje po Evropě. Nějak jsme si porozuměli a pár dní jsme strávili spolu. Blbli jsme jak malé děti, lítali po městech, provokovali zkostnatělé Švýcary, ale stejně nejkrásnější bylo položit se na posečenou louku, pozorovat nebe a mluvit, sledovat ptačí dravce při hledání potravy, povídat si, smát se, vymýšlet si historky nebo se dívat na sedláky pracující na poli.

Stalo se to někde na polích v nížině mezi Payerne a Neuchatelským jezerem. Rostly tam překrásně velké kukuřice, i syrové chutnaly báječně, vůbec nekřupaly, úplně se rozplývaly na jazyku. V dálce jsem uviděl kouř a zprvu myslel, že hoří. Ale to jen jeden sedlák s traktorem hnojil půdu, aby měl lepší úrodu. Zavolal jsem na Kamilu: „Utíkejme, ať nás taky nepošplíchá tím svinstvem!“ A Kamila? „Co blbneš? Počkáme, necháme se pohnojit, třeba taky vyrosteme, jak ta kukuřice.“

Počkali jsme.

Jen tak z hecu.

:::::::::::::::::::::::::::::::::

Konec této povídky mě napadl, když jsme pracovně pobývali ve Švýcarsku. Na procházky nebylo moc času, navíc tohle místo už dobře známe, ale přesto jsme jedno slunečné dopoledne vyšli do polí, protože pobývat v hotelovém pokoji nám přišlo škoda. A venku rostly kukuřice a sedláci hnojili. Teprve, až jsem napsal konec, začal jsem vymýšlet příběh (i když příběhem je vlastně právě ten konec). Pak, ještě jako koncept, jsem ho nechal přečíst Zuzku. Četla a na konci vyprskla smíchy a prý, co mi ještě vyrostlo?? A co mám s kterou Kamilou? Musím se přiznat, že se tím docela dotkla mé ješitnosti, což jsem chvíli nemohl zvládnout. Píšu sci-fi příběh, vlastně i s docela závažným (ekologickým :-)) tématem a ona ho pochopí jako komedii. Takže: Nevím, jak ho pochopí ostatní, ale jak vidíte, lze to všelijak. Každopádně a opravdu to není příběh autobiografický. Fakt ne!

pondělí 20. srpna 2007

please go

Písnička japonského rockového idolu Eikichi Yazawy mě inspirovala na podzim roku 2006, v době mého více než měsíčního pobytu v Zemi vycházejícího slunce, k napsání následujícího článku. Je pro mne vzpomínkou na jeden z nejneuvěřitelnějších prožitků mé profesionální kariéry.

New Grand Hotel.mp...

Please Go,

Každé ráno, tedy pokud bych si zrovna neřekl, že dieta by neškodila, ještě poněkud omámený brzkým vstáváním, ale přece jen s výrazem "jako že pohodička" vyrážím na snídani. U vchodu do restaurace mě pozdraví vrchní "vchodař", zeptá se, zda jsem sám - já koukám okolo, nikoho nevidím, a tak tedy přitakám. On, v uchu sluchátko, na klopě mikrofon, přivolá vrchního "uvaděče", ten, v uchu sluchátko, na klopě mikrofon, mě předá stolnímu uvaděči či uvaděčce, ti, v uchu sluchátka, na klopě (holky nevím, podívám se zítra) mikrofon, mě přivedou ke stolku, který bude po následující půlhodinku patřit jen mě. Abych se vyhnul šoku z mého českého snídání - mléko ohřáté v mikrovlnce - postupně redukuji i zdejší příděl. A nevadí to. Jinak ta kulička, co se ze mne stala, bude mít výhodu při příletu. Prostě se rozkutálím a za chvíli budu doma :-). Zuzíku, neber mě vážně. Přijeď!! Do kopce budu potřebovat roztlačit.

So Sweet,

…jsou všichni tady. Kamkoli přijdete (moje zkušenost), všichni se rozzáří, bodyguardi vám s úsměvem ukazují cestu, abyste, i když tudy chodíte každý den, přece jen někdy náhodou nezabloudili. U vchodu vám zasalutuje policajt nebo voják nebo strážce, japonské uniformy nerozeznám (snad jen kdyby to byl samuraj). A všichni se klaní a my všichni se taky klaníme a obecenstvo se vlní v rytmu a my všichni se taky vlníme a když jdeme již po tmě k autobusu, bodyguardi nám malými světýlky ukazují cestu, abychom náhodou nezabloudili či neklopýtli…

Just Rain,

..no právě. Vždyť pršet může i doma. Takové malinkaté zemětřeseníčko by to chtělo. Ale jen pidimalinkatičké, abych to cítil jen já. Tolikrát jsem byl v Japanu a pořád nic. Nechci se rouhat, snad jen tak jako ťuknutí a víc nic…. Ale ne, to byl jen takový postesk, radši nic, on by to pak někdo přehnal a byl by průšvih. Raději, ať jen prší.

So long,

Tak dlouhé může být cokoli. Třeba chvíle (tady ne!!!), nebo hotelové chodby (tady jo!!!), nebo pobyt (ten taky..), ale co je dlouhé, jde taky zkrátit. Chodby asi ani při největším úsilí nezkrátíme, chvíli, to se daří, no a ten pobyt, šikulka, si poradí úplně sám. Prostě krátí se a krátí… :-)

Sexy in Blue!!

Tak to fakt nevím.

Let me,

…tak aspoň jedno. Stará moudrost praví 'Co oči nevidí, srdce nebolí'. Každý rodič by měl vědět, že při úklidu dětského pokoji může narazit na malý, možná velký, možná silný nebo tenký sešit, knížku, zápisník, který se může jmenovat všelijak, ale vždy to bude Deník. To, že to je Deníček se zpravidla pozná hned podle úvodní stránky. Rozumný rodič zavře a schová na původní místo, eventuelně později navrhne "Tak co si takhle založit deníček, abys až budeš starší, měl(a) na co vzpomínat?", nerozumný, případně pomaleji chápající rodič se začte, a s největší pravděpodobností toho lituje. Do deníčků se píšou radosti i starosti, emoce, které dítě (tedy pardon, samozřejmě dospělý a v nejlepším věku a nejchytřejší člověk, rozhodně světaznalejší než ti děsně staří pětatřicetiletí), protože se umí chovat, nedává najevo, ale jelikož ví, že jakýkoliv stres a potlačovaný vztek škodí zdraví (vždyť říkám, nejchytřejší), zapisuje vše do deníku. Tak to prostě chodí a netýká se to jen dětí. Takže rada: Nečtěte cizí deníčky, a když jo, tak vězte, že to je jen dílko, někdy přehnané, někdy……

No More,

….tak tedy už ne. Včera jsem, protože ráno bylo volné, opět chvíli coural kolem hotelu. Dal jsem se pro změnu jinou cestou a došel jsem k jakési buddhistické svatyni. Chtěl-li jsem dovnitř, musel jsem se u schůdků vyzout, a já jsem chtěl, tak jsem se vyzul. Právě začínal nějaký obřad, vepředu stál muž v kápi (opravdu to byla buddhistická svatyně, žádní cagoulardové), dva tam hráli na bubny, ostatní drmolili re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra, a cvičili prostná s vějíři, za nimi byli dva v civilu, kvůli nim ten obřad, no a ještě za nimi jsem já filmoval. Do té doby, než mě strejda od stolku u vchodu zmerčil a s úsměvem požádal 'no foto'.

Don´t Cry,

No tak nebreč, nebreč!!

No Pain,

Dnes jsem požádal stolní uvaděčku u snídaně, která mě posadila k takovému velkému stolu uprostřed sálu, kam z nedostatku místa přivádějí všechny osamocené, ale který mě připomíná stůl v jídelně, aby mě přesadila k jinému. Záminka: Strašně na mne táhne a nerad bych u nich v hotelu nastydnul. Předávali si mě asi tři, z nichž ta poslední, po důkladném prozkoumání nového místa, zda tam opravdu odněkud netáhne, mě posadila ke stolu pro čtyři. Prostě žádný problém.

Pyžamo - Stalo se v jednom hotelu. Kolegovi sbalila náhodou uklízečka spolu s povlečením i pyžamo. Jeho oblíbené. Víte, co je oblíbené pyžamo? Já jo, a taky bych ho nerad ztratil. Už ho má. A je rád. Doufám. To mi připomnělo historku z jiných let. Jeden host jednoho hotelu se už nechtěl otravovat se starým svetrem. A tak ho při odjezdu nechal vedle koše. Při příjezdu na nový hotel do nového města tam na něj čekal svetr i s účtenkou na tisíc jenů. Žádný problém, tady se nic neztratí. Dal ho tedy tentokrát do!! koše. Při příjezdu do jiného města a jiného hotelu ho čekal jeho svetr s účtenkou. Bojím se, aby se boty, co kvůli kapacitě a váze mého kufru zůstanou v Japonsku, za pár dní, nejlépe na Štědrý den, neobjevily u nás pod stromečkem. I s účtenkou!!!! :-)

Zapomenete-li v linkovém autobuse fotoaparát, buďte klidní, dojedete metrem na konečnou, řeknete to prvnímu nádražímu úředníkovi, počkáte pět minut a fotoaparát i s omluvou, že jste museli tak dlouho čekat, máte v ruce. Stalo se v Sapporu L. P. 1996. Žádný problém.

Misty in Blue!!

Když jsem mluvil o těch deníčcích….. Co? Ne, už jenom chvíli, opravdu, nechte mě jenom chvilku!!!... Pište si je, časem se vzpomínky zamlží, pak vyblednou a pak se nadobro ztratí. Jo, budete vědět, že jste tam byli, ale už ne s kým, kdy, co tam bylo a to, co tam bylo, bylo tam nebo někde jinde. Byla by to škoda. Jen ten svůj deníček někam pořádně schovejte. Ne jak já. :-)

neděle 19. srpna 2007

o smradlavé ponožce

Byl jednou jeden chlapeček jménem Kuliferda. Ale on sám není až moc pro tento příběh důležitý. Vlastně snad jedinou svou vlastností. Nemyl se. Prostě se v životě nemyl. No a jak to kolem něj vypadalo, to je zřejmé. Až jednou mu ve škole jeho jedna spolužačka, možná by byla i kamarádkou, kdyby tak strašně nepáchl, řekla, že mu šíleně smrděj ponožky. On se sice divil, ale nakonec se zeptal, co má tedy s tou ponožkou dělat. A holčička, která byla hodná, se rozhodla, že mu pomůže ponožku vyzout. A tak vlastně začíná Pohádka o smradlavé ponožce.

Holčička vzala Kuliferdovu ponožku a táhla, táhla, ale ponožku nevytáhla. Zavolala na pomoc svého bratříčka.

A tak si stoupnul bratříček za holčičku a táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Bratříček zavolal na pomoc maminku.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Maminka zavolala na pomoc tatínka.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Tatínek zavolal na pomoc babičku.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Babička zavolala na pomoc dědečka.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Zavolal dědeček na pomoc pejska.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, pejsek za dědečka, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Zaštěkal pejsek na kočičku a ta hned přispěchala na pomoc.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, pejsek za dědečka, kočička za pejska, táhli, táhli, ale ponožku nevytáhli. Zavolala kočička bílou myšku šikulku.

Bratříček si stoupnul za holčičku, maminka za bratříčka, tatínek za maminku, babička za tatínka, dědeček za babičku, pejsek za dědečka, kočička za pejska, myška za kočičku, táhli, táhli a najednou ponožka povolila a kolem se rozlinul neuvěřitelný smrad, který omráčil holčičku s bratříčkem, maminku s tatínkem, babičku s dědečkem, pejska s kočičkou i myšku šikulku.

A takhle končí pohádka o smradlavé ponožce. A pokud jim náhodou nepřišel někdo na pomoc v plynové masce, leží tam všichni dodnes a někde nad nimi stále stojí Kuliferdova smradlavá ponožka.

úterý 14. srpna 2007

o skákající bačkorce

Byla jednou jedna holčička a jmenovala se Adélka. A ta měla krásné bačkorky, červené s bílými puntíky. Měla je moc ráda, lpěla na nich a vždy, když se vrátila s maminkou z procházky, už se těšila, jak si je obuje a bude s nimi běhat po pokojíčku.

Jednou se však vrátila domů a nemohla jednu bačkorku najít. Hledala ji všude, pod postelí, ve skříni, ve druhé skříni, ve třetí skříni, v peřiňáku, ptala se hraček, ale nikde ji nemohla nalézt a žádná panenka jí nepomohla. A tak Adélka celý večer plakala, až celá uplakaná nakonec usnula.

Mezitím, několik bloků od Adélčina domova, se na špinavé popelnici probudila ztracená, červená, bíle puntíkovaná bačkorka. Koukala s hrůzou kolem sebe a ptala se: Kde to jsem? Kde je moje holčička Adélka? Jak jsem se vzala tady na popelnici?

Už bylo ráno a ulicí projížděli popeláři. Když to bačkorka uviděla, začala volat o pomoc, že nechce skončit někde na skládce, volala Adélku, ale nikdo ji neslyšel… ani popeláři.

A tak začala bačkorka ze zoufalství skákat a skákala tak dlouho a vysoko, až z popelnice seskočila a dostala se na chodník. Tam se schovala za zaparkované auto a čekala. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, šla kolem holčička Adélka s maminkou. Za autem si všimla něčeho barevného a zvolala: Maminko, bačkorka!! Jaké to bylo šťastné shledání. Bačkorka vesele doskákala k Adélce a Adélka bačkorku vzala do rukou a svatosvatě slíbila, že ji bude tak moc hlídat, že už se jí bačkorka nikdy neztratí.

A jestli Adélka moc nevyrostla, nosí své oblíbené bačkorky, červené s bílými puntíky dodnes. A když náhodou tu jednu někde zapomene, bačkorka za Adélkou hned doskáče. Je přece skákající.

o hotelu des mille collines

Ten příběh se stal.

Bylo to v jedné zemi, kdesi strašně daleko, kde nikdo z nás nikdy nebyl. V té zemi se zabíjelo. Proč? Nevím. Jsem jedním z těch, co zasednou k večeři, pustí si zprávy a řeknou: "To je hrůza..." a uroní slzu. Pak se vrátí k večeři a začnou přemýšlet o svých starostech a trápeních, a jen v podvědomí možná tuší, že ty jejich vlastně starostmi vůbec nejsou.

Co se stalo v té zemi? Pohnutá historie, křivdy - domnělé i opravdové - a jeden, dva, tři kreténi, kteří zfanatizují dav. Zbabělci, kteří zabíjeli děti, ženy i neozbrojené muže.

A svět se díval a nechtěl vidět.

Ale v té zemi žil i muž, který se stal hrdinou, ačkoliv jim vůbec nechtěl být. Jmenoval se Paul.
Byl manažerem luxusního hotelu. Hotel patřil Belgičanům a bydleli v něm turisté, ale i generálové, diplomati.
Pak začalo zabíjení. Turisty z hotelu evakuovali, diplomaté zmizeli a v hotelu se objevili uprchlíci. Ubytoval je tam Paul. Těm uprchlíkům hrozilo zabití. Nepoznali byste je. Jen měli to nesprávné razítko v dokumentech. Ačkoli Paul patřil ke druhé straně, vážil si lidských životů a čekal, že svět zasáhne.
Čekal marně.
A tak musel Paul bojovat. Ne, žádnou zbraní. Přesto své "hosty" ubránil. Podplácel vrahy, dokázal využít své styky s generály, kteří "jeho" hotel navštěvovali, uměl využít jejich ješitnosti. Svou chytrostí, uměním jednat, ale i s obrovskou pomocí štěstí zachránil od kruté smrti vice než tisíc lidí.

Ten muž dnes žije s rodinou v Belgii. Jmenuje se Paul Rusesabagina. Je Hutu.
Lidé, které zachránil, byli Tutsijové.

Terry George o nich natočil film. Jmenuje se Hotel Rwanda a je to moc silný film.
Myslím si, že my všichni, kteří u večeře sledujeme zprávy o krutostech a masakrech, bychom ten film měli vidět.
Kdo ví, možná by v budoucnosti už nebylo další Kigali, nebyla by další Srebrenica, nebylo by...

Kdo ví?

středa 18. července 2007

o zbabělosti

Nejsem kdovíjakým fanouškem filmů Woodyho Allena. Vlastně nejsem žádným. Některé jeho snímky mě nebaví, na některé se podívám. Film Match Point je ale úplně z jiného těsta. A je hodně dobrý.

Pokusím se jeho děj jen velmi jednoduše a rychle načrtnout. A prostě.

Mladý Ir přijede do Londýna vyučovat tenis. Jedním z jeho žáků je synek bohatého podnikatele a jeho sestra se do něj zakouká. Jemně řečeno. Mladík nic nenamítá, jen se taky zakouká do snoubenky onoho synka. Taky jemně řečeno. Jenže bohužel, slečna zadaná. Po nějaké době se tedy ožení s bohatou dcerkou, což mu vyhovuje, protože penízky nejsou až tak zanedbatelná věc. Jenže. Poté se švagr (nyní už) se svou snoubenkou rozejde. Takže snoubenka volná, ale chlapec ženatý. Problém? Nikoliv. Doma žije v přepychu, manželka se o něj stará, práci má v tchánově firmě a ve volných chvílích si chodí užívat s bývalou švagrovou snoubenkou. To, že pak doma už nemá chuť, není nic divného. Když se každý den vrací totálně vyčerpaný - rozhodně ne z práce - těžko se mladí manželé dočkají dlouho očekávaného dítěte. Jenže ono to dítě přijde. Jen úplně jinde, než by mělo. Holt si chlapec nemá zahrávat, když to neumí. Teď nastává klasické balancování mezi pravdou a lží. Podrážděnost a neschopnost jakékoliv akce doma omlouvá přepracovaností, už pomalu hysterickou milenku stále ubezpečuje o věrnosti a o svém jen rutinním manželství, které brzy ukončí. Zaplétá se a zaplétá… Příběh, který známe z mnoha filmů i knih. A ze života. Jenže ten v tuto chvíli začíná gradovat. Svůj problém se rozhodne vyřešit způsobem radikálním a velmi cynickým. V žádném případě nechce přijít o výhodu milionářského zetě. Rozhodne se tedy milenku, se kterou by se vrátil zpět ke svému chudému životu, odstranit. Jak? Brokovnicí.

Původně jsem chtěl trošku zazlobit, trochu rejpnout, že kdyby si obě dámy uvědomily, jak je chlap i v dnešní době určitým způsobem geneticky naprogramován, mohlo všechno skončit úplně jinak. "Chrisíčku, běž si zařádit za milenkou a pak se mi vrať. Je jedno, že budeš unavený, vždyť si tady pěkně odpočineš, já ti udělám večeřičku….". "Chrisíčku, to bylo zase vzrušující. A teď pa, utíkej za ženuškou, pozdravuj ji a ať tě moc neunaví, ty můj divochu!!…" Svět by plynul klidněji a rozhodně by bylo o tři mrtvé méně.

Pak jsem si uvědomil, že to ale není to hlavní. Že milý Chris je vlastně obyčejný zbabělec, jakých jsou mraky. Že okusil příjemného života, materiálního blahobytu i nezávazného sexu a že o nic z toho nechce přijít. A když dojde k lámaní chleba, je schopen chladnokrevně myslet a stejně chladnokrevně ukončit problém. Jeho problém. A tím je strach. Do té doby suverén, který je vám i sympatický. Pohádka o tom, jak se chudý chlapec vyzdvihl mezi londýnskou smetánku. Najednou strach, že by tohle vše skončilo a na krku mu zůstala ženská s dítětem a bez prostředků. Jeho kamarádství jde jenom tam, kde z něho má prospěch. Jeho suverenita končí ve chvíli, kdy by měl potlačit svoje ego a zpříma se podívat někomu do očí. A to zbabělí neumí.

Film končí tak, jak by měl končit, jinak by nebyl filmem. Nudil by. Příběh by se nestal příběhem. Nebyl by. A tuto úvahu bych nikdy nenapsal. To by byl snad jediný klad.

Ale co v životě? Jaký by byl svět, kdyby znal jen přátelství, ochotu, lásku či altruismus? Nudný. Příběhy by se nestávaly a lidé by je museli vymýšlet. Je dobře, že mezi námi existují tito lidé. Tito a mnozí další. I oni využívají druhých ke svému prospěchu, lezou jim někam a tváří se často jako nejlepší přátelé. Ale časem je stejně poznáte. Je však třeba s nimi hrát jejich hru a být ve střehu, když jsou na podání. Protože ten mač musíte vyhrát vy!

pondělí 16. července 2007

o felině, krasavici z el pasa

Stojím na kopci a pode mnou to dávné místo. Je netypický čas pro tento kus země, kapky podivného deště zkrápí mou poničenou vestu, studí na těle a dodávají vyschlému vzduchu zvláštní vůni. V poušti je déšť vždy podivný a vítaný, možná je pro mne znamením. Ale nemohu jinak, vědomí a svědomí mi přikazuje sestoupit dolů, popohnat svého koně až ke dveřím Rosina baru.

Je to už několik měsíců, co jsem naposledy dýchal ten zakouřený vzduch v zapadlém a zaplivaném texaském baru, slyšel hulákat opilé farmáře, projíždějící dobrodruhy a viděl Felinu. Dívku s vlasy jako uhel, jejíž oči, černější než noc, mě nenechaly na pokoji a její smích byl pro mne zvukem tak krásným, že musel pocházet z jiného světa. Zamiloval jsem se do této mexické dívky, největší krasavice z celého El Pasa, která, tančíc v Rosině baru při muzice ušmudlaného piana, vzbuzovala vášně u všech přítomných. Natož pak u mne. Věděl jsem, že musí patřit mně, bral jsem ji do kola a ona se smála a já trpěl. Smála se na každého a mně nepatřila. Srdce mi krvácí při myšlence na ni.

Na tu noc, co mi změnila život, si pamatuji, jakoby se odehrála před několika minutami. Byl jsem v baru, Felina, nosíc tequillu, smála se nad nechutnými poznámkami a výkřiky přítomných pobudů, když dovnitř vrazil on, mladý kovboj, divoký jak texaský vítr. Nikdo ho neznal, čert ví, jak se dostal zrovna dnes sem, do Rosina baru. Byl jsem opilý, stejně jako všichni ostatní. A ten frajer všem poručil další rundu. Nevím, co chtěl, od prvního okamžiku jsem tušil, že se něco stane. A předtucha nezklamala. Jedním lokem vyprázdnil sklenici tequilly, sedl na židli a začal hrát na to hrozné, falešné piano, znějící jak ten nejodpornější flašinet ze zapadlého zaplivaného texaského baru. Felina, kterou jsem neustále sledoval, stála jak uhranutá. Ten její pohled, který upírala na nezvaného hosta, se mi pranic nelíbil. Měl jsem pít a nevšímat si ničeho. Místo toho jsem se vypotácel od pultu a zařval na toho přivandrovalce, aby vypadnul, odkud přijel. Začal se mi smát. I Felina. I všichni ostatní. Byla to pro mne potupa a nevěděl jsem, co dělám. Pití sebralo veškeré mé zábrany a při vědomí toho, jak umím zacházet s pistolí, vyzval jsem ho na souboj. Již jsem nemohl déle pozorovat jeho nadbíhání mé milované. Ach Felino, kdybych tě raději nikdy nepotkal. Alkohol mi zatemnil mysl, k žádnému souboji nedošlo, ani se nestačil otočit, když kulka z mé pistole projela jeho srdcem.

Stál jsem jak přikovaný z toho, co se stalo. V baru bylo v té chvíli ticho jako v hrobě a já si všiml Feliny. Stála nad mrtvolou mladého kovboje a až její křik mě vzpamatoval. Rozhodnutí přišlo rychle. Mou jedinou šancí bylo vyběhnout zadními dveřmi Rosina baru. Venku stáli přivázaní koně. Vyskočil jsem na prvního, přeřízl lano a hnal se rychlostí blesku pryč z El Pasa, dál do neúrodných končin Nového Mexika.

Je to již několik měsíců, co jsem opustil zdejší kraj. Celá tato doba jakoby nebyla součástí mého života. Potloukal jsem se, jak se dalo. Sháněl práci, dělal kovboje a v myšlenkách byl stále v El Pasu se svou milou Felinou. Musím ji vidět. Vím, že je to nebezpečné, ale má láska je silnější než můj strach ze smrti. Možná již zítra mě najde nějaká kulka, ta však pro mne bude vysvobozením, protože není nic horšího než bolest v mém srdci.

Sedím na koni a v dálce před sebou vidím Rosin bar. Je pořád stejný, takový, jaký ho mám ve vzpomínkách. Vidím rozsvícená světla, slyším opět hluk a řev opilých farmářů a zpěv Felinin. Pobízím koně a v ten moment je uvidím. Je jich pět? Ne, je jich tucet, možná víc, snažím se dostat k zadním dveřím Rosina baru, ale v tu chvíli mnou prochází palčivá bolest. Ne, nemohu zastavit, má láska k Felině je příliš silná. Chci zůstat v sedle, ale bolest mne nemilosrdně tlačí dolů. Už vidím bílý kouř z pušky, cítím kulku hluboko ve své hrudi…

Cítím Felininy polibky…

Sklání se nade mnou a pláče…

Felino, Sbohem!!…

……….

Skutečnost končí jinak než legenda. John David Graves, jediný přeživší z bitvy u Alama, již nikdy Felinu nespatřil. 14. února 1839 byl odsouzen k smrti za krádež koně a o tři dny později v texaském městě El Paso ve věku 23 let oběšen. Tou dobou žila provdaná Felina na farmě kdesi v Tennessee. Pokud si někdy vzpomněla na Johna Davida Gravese, tak jen jako na zákeřného vraha a zloděje.

pátek 13. července 2007

o šnekovi, co vystrkuje růžky

Každý den si to mašíruje malý šneček po stráni, zanechává za sebou stopu, aby se dokázal vrátit zpět odkud vyšel. I když je pěkně, i když prší, za každého počasí nosí svůj domeček. Celá cesta mu trvá hodně dlouho. Je na to zvyklý, ví, že nepatří mezi rychlíky, je však se svým životem spokojen, protože ví, že když je unavený, vleze si do svého domečku, odpočine si a až nabere síly, leze dál. Kterýpak tvor se může takovou možností pochlubit?

Denodenně si to mašíruje malý šneček po stráni a vrací se zpět, aby donesl svým příbuzným krásně macaté mšice, tuto úžasnou laskominu, na které si pochutnávají celé generace malých šnečků. Přelézá trávu, která je po dešti zvláště kluzká, ale jemu to neklouže, nepajdá jako ty okolopajdající velké ovce. Nemá čtyři nohy a je spokojený. Jak je mu dobře s jeho jednou nohou, která ho udrží na zemi, na trávě, na skále, ba i na stropě jeskyně.

Den co den si to mašíruje malý šneček po stráni a těší se zpátky za svými šnečky. Donese jim baštu, když se večer vrátí, a budou si povídat až do hluboké noci, co se ten den stalo. Každý den to stejné. Celý den, šnečci, si to mašíruju po stráni a zanechávám za sebou stopu, abych se včas vrátil zase zpět za vámi. Stalo se mi mnoho věcí a potkal jsem mnoho zvířat. Viděl jsem klopýtat ovce a závodil jsem se slimákem. Jé šnečku, volají šnečci, tobě se toho dnes přihodilo, i my bychom chtěli zažít takovéhle věci. Pusť nás do světa, prosíme!

Teprve teď šneček, co si to každodenně mašíruje po stráni, zpozorní a zesmutní. Nic není tak jednoduché a krásné, ani život šnečí. Nechtěl svým šnečkům nahánět strach, a tak jim nepovídal o obludě, co každý den čeká na něj na stráni a chce ho sníst. Přichází vždy s velkým zemětřesením, nahne se nad něj a říká: Šnečku, šnečku, vystrč růžky. A on je rychle zastrčí a zaleze do domečku a třese se strachy. Bojí se velké příšery, která se zčistajasna objevila na jeho stráni a možná ho zašlápne. Ťuká na domeček, volá na něj a je trpělivá, čeká až vystrčí růžky a zase prozpěvuje: Šnečku, šnečku vystrč růžky…

…………….

Toto léto v Gaisu zdá se poněkud netypické. Prší nám tu, a tak z okna sleduju Šimonka, který se, celý zabalený v pláštěnce, nad něčím už dlouhou dobu sklání.

Tatííínku, šnek!

pondělí 9. července 2007

o nevolníkovi


Tento příběh je skutečný a odehrál se 22. září 2006. Po deprimující cestě jsem měl dvě možnosti. Buď budu sprostý nebo se "zážitky" pokusím převést do rýmů. Protože jsem v jádru slušný člověk, zvolil jsem po dlouhém :-) přemítání možnost číslo dvě. A jestli se to povedlo či nikoliv, to už nechám na potencionálních čtenářích, eventuelně přímých účastnících.


Byl jednou jeden král,
co království v konkurzu vyhrál.
A protože šlechetný monarcha to byl,
on, aby nevolníkům se zalíbil,
do ciziny je začal vysílat
a aby žádný nemělo to kaz,
rovnou cizím vladařům napospas.
Nevolníci, co za tvrdou dřinu
na skývu chleba někdy dostali,
už nedávali nikterému vinu,
snad jen minulému králi, Iljovi.

"On království přived na buben",
dí nynější, "Ještě tam chvíli pobudem.
A proto, aby žádný nemělo to kaz,
pošlu vás do ciziny vlkům napospas."

Protože spravedlivý král to nyní byl
(žádné podrazy by nečinil),
on dalekou cestu rozděliti chtěl,
však ne na jiném králi ponechat to měl.

Tak nasedli jednohož to večera
do přistaveného kočáru
a jeli bavit pány, co chvěla se jim panděra,
co žili jen tak z rozmaru
a aby nemělo to kaz,
jeli jim vydati se napospas.

Však pomyslel vladař i na zábavu jich,
vždyť panem et circenses stále platí,
uspořádal anketu pro každého z nich:
"I komedie bude, nic už to nezhatí!!"

Komediant Banderas šašky si z nich tropí,
no silnější, jak vždy, otěže se chopí
a pijí a pijí a pijí a pijí
a blijí
a ti, co spáti chtějí, holt nikdy nepochopí,
že aby nemělo to kaz,
musí se jim vydat napospas.

Když k ránu je už a kočí unavení
- i poblití spí spánkem nemluvňat -,
ti ostatní, již víc než znevolnění,
nemají sílu ani povídat.
Vždyť hostinec, kde měl být, není
a druhý nedaří se vypátrat
a zvenku zaznívá již kuropění
a páni nepřestávají se smát:
"Teď právě nesmí mít to kaz.
Jste všichni vydáni nám napospas!"

Ale v kočáru již něco hučí.
Že by rebelie snad?
Ne, jen pokus. Však nikdo se zas nepoučí
a králové dál budou se jim smát.

........................

Je to jen příběh, žádná poezie
(je proto náhoda, že někde k sobě slova jdou),
kdo po svobodě nebaží, ten se jí nedožije,
bude vždy otrokem, a pro "ně" zábavou.

Žil kdysi jeden nevolník,
ten básně psal. A rád.
Bratříčkům radil, jak zavírat vrátka,
pak krále opustil,
bez šance na návrat.
On svobodu si vybral,
kde byla křižovatka
a radil ostatním,
kterou cestou se dát.

A o tom to je, vážení.
Nenechat si zlomit vaz.
Všem blbcům vytřít zraky,
nebýt jim napospas.

Levico Terme 23. září 2006 ráno

...............................

PS. Na závěr přidávám jednu reakci onoho přímého účastníka ze 7. října 2006 + moji odpověď z téhož dne:


A stalo se,aby to nemelo kaz, ze jeden z panu, diky rekl a k novym zitrkum vyzval zas. Jen neni jasne,zda vcera nebylo jiz zitra, tak jak mnohokrat i ve velike zemi, nevolnici i blbci, ruku v ruce vytrpeli sva slibna jitra.
Vratka zavrena se zdaji, vsak novy kral jiz nove vladare si vybira. On i oni snad, vlkum navzdory, blbce i nevolniky, lokaje i vzdorovniky, do noveho kralovstvi, blahobytu a strdi privest chteji.
Cizi kralove a pani, aby sklonili sve hlavy, aby nestalo se zas, ze nevolnik
i stolba vydaji se vlkum na pospas. (Jindra)

..................................

Ty brďo, to bylo dost dobrý!!
Jen aby z vladařů nestaly se kobry,
co kolem sebe plivou jed.
A to ti řeknu, žádný med.

Již mnohokráte na lepší se blýskalo
a zatím moc se toho nestalo.
Nuže, uvidíme teď,
zda opět nepostaví zeď,
a pak možná spíš než kobry
lepší angažovat zlobry.

Jo, jo, jsem pod vlivem Šreka,
jo, to vím!
Snad fakt něco lepšího nás čeká
nebo sním??
Vždyť sobota je volná,
jaký div!
Radši však na listopad nekoukám,
nebo zcvoknu
a dám si bednu piv.

Již inspirace mizí,
tak se teda měj!
Teď kafe si dám,
pak véču

děj se co děj, děj….. (biamart)


úterý 3. července 2007

o nesmrtelné lásce

Každá láska zdá se býti nesmrtelnou, alespoň zkraje. Znáte to. Nebo ne? Statisticky to nevím, ale myslím si, že pokud ji neprožíváme nyní, jednou určitě ji každý z nás zažije. Zpravidla to bývá ta poslední. A tak jak asi vyznívá tahle písnička?

Včera v poledne skončila bitva.
Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis.
Byl jsem šťasten, jak v té chvíli může být šťasten muž daleko od svých, daleko od domova.
Otevřel jsem Tvůj dopis a začínal tak hezky….dvěma slovy…

Vtom odkudsi přilétla kulka,
jak už to v bitvách bývá.
Byla to náhoda nebo osud? Kdo ví?
Odcházelo se mi hezky z tohohle světa,
protože jsem měl v rukou Tvůj dopis,
který začínal tak hezky: Drahý můj

o vášni

A s láskou souvisí i vášeň. Ta nemusí být pouze k ženě nebo k muži. Nebo ženy k ženě nebo muže k muži :-). Vášní je pro někoho i práce – světe, div se – a pro druhého především jeho „koníčci“. Tedy třeba koně, pivo v hospodě, dnes i internet a moře, a taky moře dalších a dalších. Kdysi dávno, nevím, zda i teď, bývalo vášní i toto:

Drahý můj,
jak se ti stydím psát,
jak ti říct,
že už známky nemám rád,
každá vášeň pomíjí,
už ji víc neopatruj,
s filatelií dnes končím,
drahý můj.

..............................

Včera v poledne skončila montáž.
Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis.
Byl jsem šťasten, jak jen může být šťastný filatelista , který drží v rukou cizokrajnou známku, daleko od svých, daleko od domova.
Otevřel jsem tvůj dopis a začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj.

Vtom kdosi otevřel dveře, jak už to v horku bývá.
Byla to náhoda či osud? Kdo ví?
Mé album sice ulétlo v průvanu,
ale já držel v ruce tvůj dopis,
který začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj.

středa 27. června 2007

o posledním svého druhu

Často se setkáváme s nejrůznějšími pohledy na budoucnost Země. V povídkách, románech, v seriozních debatách. Jaký bude náš svět? Zničíme ho? Přežijí lidé? Zabijí nás vesmírní vetřelci? Zachrání nás hodní mimozemšťané? Kdy vybuchne Slunce? Najdeme jiný prostor k životu? A budeme to vůbec my? Zničíme opravdu přírodu a svůj životní prostor? Vždyť příroda si poradí, tvrdíme. Příroda si dokáže najít rovnováhu a pomůže nám přežít. Omyl. Příroda rovnováhu nehledá, ta jde z extrému do extrému, a tak můžeme jen doufat, že vše dopadne dobře. Jak pro nás, tak pro svět… za nějakou tu miliardu let.

..........

Znechuceně se odvrátil. Nenáviděl je, nenáviděl jejich sebejistotu, jejich povýšenost, opovrhoval tou spodinou, která vytlačovala jeho druh. Bylo jich stále víc, Mutantů, byli silnější, ale hůře organizovaní. Cítili, že mohou vše, že mohou ovládnout tuhle Planetu, ale přestali myslet, řítili se do záhuby, zabíjeli vše okolo, parazitovali na všech živých tvorech, kterých bylo stále méně. Planeta vymírala, pustla.

Unaveně vydechl. Byl už zde mnoho Času, již se nepočítaly dny, jen Věčnost, jeho věznitelé byli pořád agresivnější, pryč byla kdysi viditelná úcta, dnes ho vystavovali jako exemplář, vymírající druh, překonaný druh. Věděl, nebo spíše tušil, že patří mezi poslední. Zde, v tomto společenství, které kdysi zakládal, byl už posledním. A vlastně si nemohl být jistý ničím.

Pocházel ze slavné linie, nosil hrdé jméno S380av57, byl potomkem silných Válečníků, kteří se utkali v Bitvě Věků. Jejich nepřítelem byl Člověk, nejinteligentnější tvor, který kdy tuto Planetu obýval. Byl těžkým, záludným a chytrým protivníkem. Ale neměl výdrž. Kdežto my byli organizovaní a odhodlaní se učit, pomyslel si S380av57.

Jeden z jeho nejbližších předků zdolal posledního Člověka. Bylo to Velkolepé Vítězství…

Už jsou zase tady. Věděl, že jejich ještě trochu znatelná úcta je hraná, že se musí hodně snažit, aby ho nezahubili. Bojí se ho, bojí se jeho zkušeností a jeho paměti. Od doby, co zmizel Člověk, museli se přizpůsobit, ale rychlostí nestačili, a tak opustili zkušenosti svých předků a následovali Mutanty Vůdce. Zrůdy, vzniklé odpadem, které kdysi stály na okraji jejich společnosti. Ale uměly přežít. Byly násilné a neštítily se jakéhokoliv způsobu přežití.

Zdroje vysychaly. Podle posledních zpráv bylo na celé Planetě jen pár tisíc exemplářů nejrůznější havěti. Řada Mutantích Kolonií nepřežila, ale jejich Vůdci vždy dokázali strhnout další reptající na svou stranu. Proto se tolik báli hrdého S380av57. Znal pravdu, znal způsob přežití, ale tím se stal hrozbou.

Již velký Čas, dávno se nepočítaly dny, tušil, že se blíží jeho poslední chvíle. Mutanti byli nervóznější, točili se dokola a jejich přísavky žahaly a ničily. Všechny živé organismy, které napadli, se v křečích hroutily, nedali jim sebemenší možnost obrany. Byl to nerovný boj, a tento nerovný boj nemůže Planeta přežít.

Vzpomněl si na WQx57c (mutantí čísla byla tak primitivní). Ale tenhle měl zájem, zvláštní u tohoto zabijáckého druhu. Trávili spolu Věky, dny se už dlouho nepočítaly, učil ho správnému a jeho druhu spravedlivému boji. Doufal, že WQx57c předá jeho zkušenosti dál, že Mutanti Vůdci ztratí svůj vliv, že slavná éra slavného rodu Válečníků znovu nastane. Mutant se nezapřel, nikomu nic neřekl, neproběhla žádná revoluce, nevznik žádný odboj. Ale Vůdci poznali sami jeho snahy. WQx57c zlikvidovali a jeho ještě více izolovali. Bezpečnostní přepážky vytvořené v každém živém organismu, na kterém parazitovali, znemožnily jakýkoliv fyzický kontakt, kterým by mohl předat zkušenosti a výzvu k odporu.

Velké zvířecí druhy, vzniklé po vyhynutí Člověka, se nestačily na Planetě ani ohřát. Jejich organismus byl geneticky přizpůsoben k predátorství, ale ty malé mutantí mrchy je dokázaly zneškodnit během několika Věků. Dnes již parazitovali na zbytcích, které dokázaly přežít.

Věděl, že se něco chystá. Zatím byl proti nim imunní, neznali způsob, jak ho zneškodnit, stále ho ubezpečovali o své úctě k jeho rodu, k jeho Válečnickému umu. Tušil, že se pokouší zmutovat svůj kód, najít jeho slabinu, o které věděl jen on sám, poslední svého druhu.

Cítil, že se blíží. Bylo jich hodně. Bojí se ho, mrzáka? Silní, velesilní Mutanti se bojí ho, Legendy s hrdým jménem S380av57, dnes ale starého, však nebezpečného svou pamětí a historií.

Je s nimi Vůdce. Jeden. Cítí ho a cítí také svůj konec. Vnímá jiné vlny a v prostoru se objevují neznámé pocity. Má bojovat? Má to ještě smysl? Jeho přirozeností byl a je boj do posledního okamžiku. Ale oproti Mutantům se liší ještě inteligencí, vědomím Poznání, poznáním Konce, konce Bytí.

Nerezignoval. Jen zanalyzoval své možnosti. Může zachránit Planetu? On jediný? Ví, že na něm závisí osud celého známého Jsoucna, že Mutanti zničí poslední zbytky Života. Už ví, že končí. Už ví, že umírá, cítí horko, žahavé doteky, cítí útok na své slabé, zranitelné místo. Nalezli kód.

.................

Umíral s hrozným vědomím, že byl poslední šancí pro Planetu. On, člen obávaného druhu H5N1, Člověkem nazvaný Virus Ptačí Chřipky.

pátek 22. června 2007

o nejneoblíbenější činnosti



Tento článek jsem psal na podzim pátého roku dvacátého prvního století. Bylo to v předvečer jednoho z mých letů do Japonska. Je to již devatenáct měsíců, ale teď před dalšími zájezdy a před dovolenou se jeví znovu aktuálním. Tedy:

Dlouho mě to míjelo, ale zase je to tady.
Tak co, pustím se do toho? Asi už dneska, ať to mám za sebou, jsem připravený, a kdyby náhodou něco chybělo, můžu to koupit.
Musím ten kufr napřed najít. Teď nevím. Je ve sklepě nebo někde vzadu ve skříni? Napřed půjdu do skříně. Jasně. Cestou nejmenšího odporu.

Jo, byl tam. Tak. Čím začnu? Klasika, na dno kufru boty. Které? No buď zimní nebo podzimní. No jo, zimní jsou těžší. Zbytečně budou v kufru zavazet. A v letadle si je stejně mohu sundat. Fajn, dám tam mokasíny. Teď sako a černé kalhoty. Sice by se neměly pomačkat, ale zase pomačkají košile a tak. Vždyť v hotelu se vyvěsí. Prostě všechny těžké věci na dno. Takže i vařič. Kde ale je?.. Kde může být?.. Naposledy jsem ho měl někdy v září. To mi připomíná, že musím koupit nějaké jídlo. Ne na celou dobu, ale aspoň na půlku jo. Kdo se má taky živit těma jejich kobylkama a mořským koníkama. Jídlo. Hlavně nesmím zapomenout na nejdůležitější věci. Peníze a pas!!! Když mám peníze a něco jiného zapomenu doma, tak to vlastně můžu kdykoliv někde koupit. Jasně. Proč z toho balení dělám takovou kovbojku? Ulevilo se mi. Vždyť o nic nejde. Jen se nesmí zapomenou na důležité věci. Takže dál. Kde jsem to skončil? Vařič. Kdepak asi je, vaříček...?
Našel jsem ho!! No dneska to jde úplně samo. Vypadá to, že budu docela brzy hotov. Konec legrace. Nejdůležitější věci jsou holící strojek, nějaké knížky - jinak bych se ve volném čase ukousal nudou - , něco ke studiu a něco na zdraví. Vezmu si myslivce. Tedy Myslivce. Lepší by asi byla slivovice, ale nějak s ní nemám dobré "zkušenosti". A třeba becherovka? Tu bych už neodlepil. Něco k dezinfekci žaludku je však potřeba. Dál to bude zimní bunda. Je blbé datum, na jihu bude pěkně, na severu už ale zima. To znamená, že i teplé ponožky, rukavice! a možná i čepici. ... Ne, čepici ne, nejedu na Sibiř. A dál šest bílých košil, pro jistotu kravatu, pak nějaké normální košile, jednu místo svetru, svetr, pyžamo. Bačkory nemusím, ty jsou na hotelu. No jsou to spíš bačkůrky, ale to se vydrží. Jo, a dál plavky a brýle do vody. Co kdyby? A vlastně i normální brýle, futrál na ně a čočky. A když čočky, tak i černé brýle. Na severu bude určitě sníh, a to pak pěkně štípe. Teď nějaké trika a díry zacpu ponožkama a slipama a papírovýma kapesníkama, nesmím zapomenout na léky, pojišťovna už je zařízená, letenky budou na letišti. A kalhoty! Musím mít přece náhradní. Stačí jedno vylité víno a problém je na světě. Zubní kartáček přece! a pasta. Už začínám být nervózní. Stihnu to? Hlavně aby neměl kufr nadváhu. To snad už musí být všechno! Proč si nepíšu seznam. Stačilo by ho vždy před cestou najít, přečíst a byl by klid. Příště nesmím zapomenout No ale vždyť si ho zase nepíšu! Tak příště. Určitě. Příbory! Když si přece beru jídlo a vařič, musím mít sebou příbory. Teď už jen zvážit. Co??!!! 27 kilo?
......
Tak, a znova....

Praha 18.11.2005

čtvrtek 21. června 2007

má žena, má paní

Začínám příběhem, který není můj (naštěstí). Je smutný, ale i silný. A když si tak v teplý letní večer sednu na terasu, lodžii či zahradu (záleží, kde právě v tu chvíli jsem), před sebou sklenku dobrého červeného vína (mým favoritem je australský shiraz), kolem lítají netopýři, případně řvou cikády (někde), na nebi svítí hvězdy, sem tam nějaká z nich "spadne", pustím si tuhle píseň. Text nevnímám, znám ho, jen na sebe nechám působit melodii a neuvěřitelně jímavý hlas Martyho Robbinse.

Zkuste to také někdy. Někdo.

Get this widget | Share | Track details