Jak dlouho jsem již toto chtěl udělat.
Lehl jsem si doprostřed zasněžené louky a díval se na modré nebe; tím kouskem průzoru, které propálilo žhavé slunce mezi již měsíc vytrvale zataženou pokrývku hustých sněhových mraků. Chvíli jsem si mnul oči, až se mi v té černočerné tmě začal objevovat kaleidoskop nejrůznějších světelných obrazců, geometrických vzorců a přibližujících se spirálovitých hvězdokup.
Přestával jsem vnímat těžké kovové padesátikoruny v kapse riflí a zároveň i chlad mrazivého sněhu. Tělo se odpoutávalo od země, která v okolí několika metrů roztála a probudila k životu jasně zelenou trávu. Otevřel jsem oči a naskytl se mi pohled na padající hvězdy, zářící na slunečné obloze silou, o níž nepochybujete, že někdy poleví. Cvrkot v okolí a zpěv ptáků, kteří zde ještě v tuto dobu nemají co dělat, útoky vlaštovek na protivně bzučící mouchy, včelky, pořádající nálety do rozkošnicky otevřených květů a hřejivý pocit ze zimy vstávající půdy, nechávaly pryč a zapomenutý ten dlouhý čas tmy a chladu, který pustošil krajinu, vědomí lidí i přirozené pudy zvířat. S očima plnýma úžasu jsem sledoval ohnivé jezdce na stříbřítých koních, mířící z nebe do všech stran a křižující se navzájem v neuvěřitelné rychlosti, z jejichž volných rukou na zem padala všemi barvami hýřící stébla trav, kytice všemožných tvarů a devítisetosmapadesáti vůní.
Měl jsem chuť udělat, co se nemá, zapálit si cigáro a vdechnout tu drogu do nejposlednějších zákoutí svých plic tak, aby můj mozek byl schopen analyzovat podněty toho omračujícího zmatení smyslů, vypít láhev červeného, aby byl důvod k té ztrátě rovnováhy, kdy zem s prostorem v jednom souvisí, spolykat litry černé kávy, která udrží srdeční sval v pozornosti a silném nutkání vyskočit z těla a rozprchnout se všude tam, kam ho táhnou neviditelné, ale řvoucí nitky touhy, potácející se v ostrých poryvech větru, jenž co nevidět dosáhne rychlosti vichřice a zasáhne tím vše a všechny v okruhu tisíců metrů. Jak je těžké i snadné je uzřít i pocítit v celé škále jejich rozmanitosti i schopnosti vniknout do každého, který jen trochu pootevře dvířka svého srdce vstříc dálce, touze a radosti z něčeho nového, mysl i cit oblažujícího jako fontána stříkající v nejroztodivnějších rytmech posbíraných v celém světě včetně dalekých a neznámých končin univerza. Vždyť to, co člověk v podobných chvílích pociťuje, se nedá odbýt pošklebkem sarkasmu či ironie, zmést ze stolu se slovy typickými pro omezence a marnošlapy; pro ně je naopak zklamáním a popřením nikoliv životního cíle, ale postoje, který jim byl vnucován sebou samými v domnění vlastní pseudosíly a nedotknutelnosti.
Stopy křídel, jež zametala sněhovou peřinu a odkrývala objevující se život, se ztrácely u horizontu a mísily s chvějící se atmosférou, která horkými paprsky životadárné hvězdy hladila tváře a ruce a netrpělivě zdvihající se hruď poháněla žilkami a tepnami pulzující krev směrem k mozkovému centru, kde se všechny dosažitelné a vnímatelné informace spojí v jeden celek a impuls, jenž na zpáteční cestě rozehřeje a rozechvěje i ty nejniternější místa v těle i vně ho.
Podíval jsem se do strany. Uviděl jsem tvář, která byla mnoha tvářemi. Nemohl jsem z ní pustit oči, přesto pomocí nejsilnější vůle se mi podařilo otočit hlavu a zřít zázrak nad zázraky, tu stejnou tvář, krásnou a tisící, z jejichž úst a neviditelného hrdla zněl zpěv tak nebeský, že krev v těle ustrnula, oči, tisíce párů, jež sledovaly pohyb i směr stříbrného hlasu v dokonalých frázích a s šibalskou rozkoší, která nebyla hraná a s nonšalantní přirozeností dávala melodii hřejivému dechu, co za sebou nechal všechna jiná bláznovství podivného světa a zpěv, ta instituce nejvyššího citu, dojímal.
Mé vlastní slzy zalily doširoka rozevřené oči a dech se tajil nad neskutečnou krásou, rozumem, natož pak slovy neuchopitelným tajemstvím, které je co svět světem stojí jedinou jeho hybnou silou. Tíha vzrušení, jež jako tuna suti drtila mou hruď, nedovolila říci jediné slůvko, nadechnout se a vykřičet do celého vesmíru ta nejdůležitější poselství o touze a pocitech, o uvědomění si krásy okamžiku a hloubky nekonečné fyzické i duševní rozkoše, o světle, co dokáže zvítězit nad černočernou tmou a jehož pronikavé paprsky, které coby padající hvězdy viditelné i za slunečného dne jsou schopny proniknout kůží, prorazit lebeční kost a dostat se i do těch nejmenších nervů a buněk, změnit jejich chování tak, že dokáží z člověka vymáčknout ty nejzapadlejší, nejméně známé, přitom nejdivočejší emoce, které se v jeho křehkém těle nacházejí.
Ležel jsem takto hodiny a hodiny, neschopen pohybu a vlastně i pochopení. Tváře mizely a jejich stajediné oči se úporně zavrtávaly do mé duše. Všechny myšlenky, které mi v ten okamžik probíhaly hlavou snad ani nebyly myšlenkami. Byly to pocity, byla to samostatná vůle mnou neovladatelná. A vlastně jsem ji ani ovládat nechtěl. Nechal jsem se bez odporu unášet časoprostorovými dimenzemi, šťastný a děkující Bohu za odvahu učinit to, co jsem již dlouho chtěl udělat…
... a v srdci mi bilo jediné slovo, slovo plné citu, slovo nesrozumitelné, ale nejkrásnější na tomhle světě…
MIKVARHAR
