| New Grand Hotel.mp... |
Please Go,
Každé ráno, tedy pokud bych si zrovna neřekl, že dieta by neškodila, ještě poněkud omámený brzkým vstáváním, ale přece jen s výrazem "jako že pohodička" vyrážím na snídani. U vchodu do restaurace mě pozdraví vrchní "vchodař", zeptá se, zda jsem sám - já koukám okolo, nikoho nevidím, a tak tedy přitakám. On, v uchu sluchátko, na klopě mikrofon, přivolá vrchního "uvaděče", ten, v uchu sluchátko, na klopě mikrofon, mě předá stolnímu uvaděči či uvaděčce, ti, v uchu sluchátka, na klopě (holky nevím, podívám se zítra) mikrofon, mě přivedou ke stolku, který bude po následující půlhodinku patřit jen mě. Abych se vyhnul šoku z mého českého snídání - mléko ohřáté v mikrovlnce - postupně redukuji i zdejší příděl. A nevadí to. Jinak ta kulička, co se ze mne stala, bude mít výhodu při příletu. Prostě se rozkutálím a za chvíli budu doma :-). Zuzíku, neber mě vážně. Přijeď!! Do kopce budu potřebovat roztlačit.
So Sweet,
…jsou všichni tady. Kamkoli přijdete (moje zkušenost), všichni se rozzáří, bodyguardi vám s úsměvem ukazují cestu, abyste, i když tudy chodíte každý den, přece jen někdy náhodou nezabloudili. U vchodu vám zasalutuje policajt nebo voják nebo strážce, japonské uniformy nerozeznám (snad jen kdyby to byl samuraj). A všichni se klaní a my všichni se taky klaníme a obecenstvo se vlní v rytmu a my všichni se taky vlníme a když jdeme již po tmě k autobusu, bodyguardi nám malými světýlky ukazují cestu, abychom náhodou nezabloudili či neklopýtli…
Just Rain,
..no právě. Vždyť pršet může i doma. Takové malinkaté zemětřeseníčko by to chtělo. Ale jen pidimalinkatičké, abych to cítil jen já. Tolikrát jsem byl v Japanu a pořád nic. Nechci se rouhat, snad jen tak jako ťuknutí a víc nic…. Ale ne, to byl jen takový postesk, radši nic, on by to pak někdo přehnal a byl by průšvih. Raději, ať jen prší.
So long,
Tak dlouhé může být cokoli. Třeba chvíle (tady ne!!!), nebo hotelové chodby (tady jo!!!), nebo pobyt (ten taky..), ale co je dlouhé, jde taky zkrátit. Chodby asi ani při největším úsilí nezkrátíme, chvíli, to se daří, no a ten pobyt, šikulka, si poradí úplně sám. Prostě krátí se a krátí… :-)
Sexy in Blue!!
Tak to fakt nevím.
Let me,
…tak aspoň jedno. Stará moudrost praví 'Co oči nevidí, srdce nebolí'. Každý rodič by měl vědět, že při úklidu dětského pokoji může narazit na malý, možná velký, možná silný nebo tenký sešit, knížku, zápisník, který se může jmenovat všelijak, ale vždy to bude Deník. To, že to je Deníček se zpravidla pozná hned podle úvodní stránky. Rozumný rodič zavře a schová na původní místo, eventuelně později navrhne "Tak co si takhle založit deníček, abys až budeš starší, měl(a) na co vzpomínat?", nerozumný, případně pomaleji chápající rodič se začte, a s největší pravděpodobností toho lituje. Do deníčků se píšou radosti i starosti, emoce, které dítě (tedy pardon, samozřejmě dospělý a v nejlepším věku a nejchytřejší člověk, rozhodně světaznalejší než ti děsně staří pětatřicetiletí), protože se umí chovat, nedává najevo, ale jelikož ví, že jakýkoliv stres a potlačovaný vztek škodí zdraví (vždyť říkám, nejchytřejší), zapisuje vše do deníku. Tak to prostě chodí a netýká se to jen dětí. Takže rada: Nečtěte cizí deníčky, a když jo, tak vězte, že to je jen dílko, někdy přehnané, někdy……
No More,
….tak tedy už ne. Včera jsem, protože ráno bylo volné, opět chvíli coural kolem hotelu. Dal jsem se pro změnu jinou cestou a došel jsem k jakési buddhistické svatyni. Chtěl-li jsem dovnitř, musel jsem se u schůdků vyzout, a já jsem chtěl, tak jsem se vyzul. Právě začínal nějaký obřad, vepředu stál muž v kápi (opravdu to byla buddhistická svatyně, žádní cagoulardové), dva tam hráli na bubny, ostatní drmolili re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra-re-bar-bo-ra, a cvičili prostná s vějíři, za nimi byli dva v civilu, kvůli nim ten obřad, no a ještě za nimi jsem já filmoval. Do té doby, než mě strejda od stolku u vchodu zmerčil a s úsměvem požádal 'no foto'.
Don´t Cry,
No tak nebreč, nebreč!!
No Pain,
Dnes jsem požádal stolní uvaděčku u snídaně, která mě posadila k takovému velkému stolu uprostřed sálu, kam z nedostatku místa přivádějí všechny osamocené, ale který mě připomíná stůl v jídelně, aby mě přesadila k jinému. Záminka: Strašně na mne táhne a nerad bych u nich v hotelu nastydnul. Předávali si mě asi tři, z nichž ta poslední, po důkladném prozkoumání nového místa, zda tam opravdu odněkud netáhne, mě posadila ke stolu pro čtyři. Prostě žádný problém.
Pyžamo - Stalo se v jednom hotelu. Kolegovi sbalila náhodou uklízečka spolu s povlečením i pyžamo. Jeho oblíbené. Víte, co je oblíbené pyžamo? Já jo, a taky bych ho nerad ztratil. Už ho má. A je rád. Doufám. To mi připomnělo historku z jiných let. Jeden host jednoho hotelu se už nechtěl otravovat se starým svetrem. A tak ho při odjezdu nechal vedle koše. Při příjezdu na nový hotel do nového města tam na něj čekal svetr i s účtenkou na tisíc jenů. Žádný problém, tady se nic neztratí. Dal ho tedy tentokrát do!! koše. Při příjezdu do jiného města a jiného hotelu ho čekal jeho svetr s účtenkou. Bojím se, aby se boty, co kvůli kapacitě a váze mého kufru zůstanou v Japonsku, za pár dní, nejlépe na Štědrý den, neobjevily u nás pod stromečkem. I s účtenkou!!!! :-)
Zapomenete-li v linkovém autobuse fotoaparát, buďte klidní, dojedete metrem na konečnou, řeknete to prvnímu nádražímu úředníkovi, počkáte pět minut a fotoaparát i s omluvou, že jste museli tak dlouho čekat, máte v ruce. Stalo se v Sapporu L. P. 1996. Žádný problém.
Misty in Blue!!
Když jsem mluvil o těch deníčcích….. Co? Ne, už jenom chvíli, opravdu, nechte mě jenom chvilku!!!... Pište si je, časem se vzpomínky zamlží, pak vyblednou a pak se nadobro ztratí. Jo, budete vědět, že jste tam byli, ale už ne s kým, kdy, co tam bylo a to, co tam bylo, bylo tam nebo někde jinde. Byla by to škoda. Jen ten svůj deníček někam pořádně schovejte. Ne jak já. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat