Byla jednou jedna holčička a jmenovala se Adélka. A ta měla krásné bačkorky, červené s bílými puntíky. Měla je moc ráda, lpěla na nich a vždy, když se vrátila s maminkou z procházky, už se těšila, jak si je obuje a bude s nimi běhat po pokojíčku.
Jednou se však vrátila domů a nemohla jednu bačkorku najít. Hledala ji všude, pod postelí, ve skříni, ve druhé skříni, ve třetí skříni, v peřiňáku, ptala se hraček, ale nikde ji nemohla nalézt a žádná panenka jí nepomohla. A tak Adélka celý večer plakala, až celá uplakaná nakonec usnula.
Mezitím, několik bloků od Adélčina domova, se na špinavé popelnici probudila ztracená, červená, bíle puntíkovaná bačkorka. Koukala s hrůzou kolem sebe a ptala se: Kde to jsem? Kde je moje holčička Adélka? Jak jsem se vzala tady na popelnici?
Už bylo ráno a ulicí projížděli popeláři. Když to bačkorka uviděla, začala volat o pomoc, že nechce skončit někde na skládce, volala Adélku, ale nikdo ji neslyšel… ani popeláři.
A tak začala bačkorka ze zoufalství skákat a skákala tak dlouho a vysoko, až z popelnice seskočila a dostala se na chodník. Tam se schovala za zaparkované auto a čekala. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, šla kolem holčička Adélka s maminkou. Za autem si všimla něčeho barevného a zvolala: Maminko, bačkorka!! Jaké to bylo šťastné shledání. Bačkorka vesele doskákala k Adélce a Adélka bačkorku vzala do rukou a svatosvatě slíbila, že ji bude tak moc hlídat, že už se jí bačkorka nikdy neztratí.
A jestli Adélka moc nevyrostla, nosí své oblíbené bačkorky, červené s bílými puntíky dodnes. A když náhodou tu jednu někde zapomene, bačkorka za Adélkou hned doskáče. Je přece skákající.
Jednou se však vrátila domů a nemohla jednu bačkorku najít. Hledala ji všude, pod postelí, ve skříni, ve druhé skříni, ve třetí skříni, v peřiňáku, ptala se hraček, ale nikde ji nemohla nalézt a žádná panenka jí nepomohla. A tak Adélka celý večer plakala, až celá uplakaná nakonec usnula.
Mezitím, několik bloků od Adélčina domova, se na špinavé popelnici probudila ztracená, červená, bíle puntíkovaná bačkorka. Koukala s hrůzou kolem sebe a ptala se: Kde to jsem? Kde je moje holčička Adélka? Jak jsem se vzala tady na popelnici?
Už bylo ráno a ulicí projížděli popeláři. Když to bačkorka uviděla, začala volat o pomoc, že nechce skončit někde na skládce, volala Adélku, ale nikdo ji neslyšel… ani popeláři.
A tak začala bačkorka ze zoufalství skákat a skákala tak dlouho a vysoko, až z popelnice seskočila a dostala se na chodník. Tam se schovala za zaparkované auto a čekala. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, šla kolem holčička Adélka s maminkou. Za autem si všimla něčeho barevného a zvolala: Maminko, bačkorka!! Jaké to bylo šťastné shledání. Bačkorka vesele doskákala k Adélce a Adélka bačkorku vzala do rukou a svatosvatě slíbila, že ji bude tak moc hlídat, že už se jí bačkorka nikdy neztratí.
A jestli Adélka moc nevyrostla, nosí své oblíbené bačkorky, červené s bílými puntíky dodnes. A když náhodou tu jednu někde zapomene, bačkorka za Adélkou hned doskáče. Je přece skákající.
Žádné komentáře:
Okomentovat